Blahoslaveni ti, kdo žijí podle zákona Hospodinova (Žalm 119)

Milí přátelé, dnes se budeme zamýšlet nad nejdelším žalmem v celé sbírce 150 žalmů. Ale nemusíte mít strach, nebude to na několik hodin. Jen asi necelých třicet minut. Zamyšlení má název Blahoslaveni ti, kdo žijí podle zákona Hospodinova. Když se řekne zákon, jak tohle slovo na člověka zapůsobí ? Na každého nejspíš různě. Někdo se otřese, brr, nesnáším příkazy, nemám rád, když mi někdo něco nakazuje. Někdo jiný naopak může cítit určitý řád a pocit bezpečí. Já osobně bych řekl, že z toho slova cítím určitý respekt. Respekt před nějakou autoritou, která něco nařizuje. Když se ale podívám kolem sebe, tak se mi zdá, že spousta zákonů je nedokonalých nebo opravdu špatných. Co je to za autority, které dělají špatné zákony ? Jsou to jen lidé, kteří nejsou více či méně dokonalí. Častokrát sledují spíš svoje zájmy než zájmy těch, kterým by měli sloužit. Existuje nějaký zákon, tak úžasný a dokonalý, o kterém bychom mohli říct něco takového, že ho „milujeme a je pro nás každý den potěšením“ ? Je to zvláštní, ale ano. Ten který nebyl stvořen lidmi, ale někým, kdo tu byl vždycky, od věků. Tou autoritou není nikdo jiný, než sám všemohoucí Bůh, Hospodin, stvořitel vesmíru a všeho v něm. Beze zbytku naplňuje vše co je v něm obsaženo. On sám je tím zákonem.

Stodevatenáctý žalm je se svými 176 verši jednoznačně nejdelším žalmem v celém žaltáři. Patří k tzv. akrostickým písním a je rozdělen na 22 slok, z nichž každá má 8 veršů. Autorství žalmu někdy bývá připisováno proroku Ezdrášovi a napsán byl nejspíš po znovuvybudování Božího chrámu v Jeruzalémě. Hlavním tématem žalmu je chvála Božího slova, obsaženého v jeho zákoně a nařízeních. Žalm je opakující se meditací nad tím, jak nádherné je Boží slovo a jak nám pomáhá žít neposkvrněný život ve víře. Skoro v každém verši je v nějaké formě Boží slovo zmíněno. Jde tady hlavně o dvě věci: za prvé o uvědomění si velkoleposti a nádhery Božího slova, které ukazuje, jaký Bůh je. Za druhé pak, že toto slovo má zásadní význam pro náš život, pokud opravdu toužíme Boha následovat. Jakoby nám Bůh, skrze jeho slovo, dával kus sebe sama do našeho života. Proto máme být za tento dar vděčni a vzdávat Bohu chválu. To ale nestačí. Je potřeba také podle jeho slova jednat, zařídit podle něj náš život. Podívejme se do textu žalmu, jak se s tím vypořádavá žalmista a co si z toho máme vzít my, žijící v dnešním světě.

Hned v úvodních verších žalmista vyznává, jak dobře se vede v životě těm, kdo se drží Božího slova. Boží slovo není zákonem, který by lidi samoúčelně zatěžoval zbytečnými nařízeními. Bůh není škodolibý. Naopak, z velké lásky k nám nám daroval své slovo, abychom mohli dělat to, co po nás On chce a ne to, co nás ničí. Ve verši 5. žalmista prosí: „Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých přikázání.“ Nevím jak vy, ale já rád chodím na výlety do přírody. Když jdu delší trasu někam, kde to neznám, jsem rád, když je cesta označená. Myslím si, že v naší zemi máme docela dobře značené cesty turistickými značkami. Díky nim víme, kudy jít a nemusíme bloudit. Boží slovo, jeho nařízení, jsou pro nás také takovými značkami. Označují nám cestu, po které máme jít, abychom co nejefektivněji dorazili tam, kde je to pro nás nejlepší. Mně se někdy stane, že se zamyslím nebo jsem „slepý“ a značku na cestě buď přehlédnu nebo ji nemůžu najít a jdu špatnou cestou. Přiznám se, že mě to hrozně štve, když se pak musím vracet a hledat cestu. Proč jsem se jen lépe nedíval nebo se nesoustředil ? Tak to může být i s Boží cestou pro náš život. Jdeme životem s hlavou plnou všedních starostí a nekoukáme se po Božích značkách, nehledáme jeho vůli a tudíž neslyšíme jeho příkazy. Je ale lepší nejprve se dívat po jeho značce. Třeba číst Bibli, nejdřív se modlit, aby nám ukázal svou vůli, než jít špatnou cestou a pak litovat. Boží cesty jsou pro nás ty nejlepší. Proč teda chce tolik lidí jít svou, Bohem neoznačenou cestou ? Důvodem je hřích. Když jdu někde venku v přírodě, taky mě občas napadne, že ta značená cesta je zbytečně dlouhá, a když to vezmu nějakou neznačenou zkratkou, budu v cíli dřív. Riskuju ale, že se ztratím, že někde uvíznu, nebo že minu nějakou pěknou vyhlídku. Hřích nás odvádí z Boží cesty. Někde uvidíme nějakou lákavou věc (peníze, kariéru, naše zájmy atd.) a schválně se vydáme jinudy. Někdy se nám zdá Boží cesta příliš těžká, myslíme si, že ji nezvládneme a radši půjdeme svou cestou, o které si myslíme, že je snazší. Nemusíme ale klesat na mysli, protože jeden člověk dokázal jít po Boží cestě vždy a bez uhýbání. Boží syn, Ježíš Kristus, došel Boží cestou až na kříž, kde za nás zemřel a vykoupil nás z našich hříchů. A nám teď nabízí, že bude naším průvodcem. Povede nás po Božích cestách tak, abychom už nechtěli a nemuseli uhýbat. Sám to v lidské podobě dokázal, sám sebe dokonce nazval cestou života (J14,6), a když mu vyznáme, že jsme hříšní a sami cestu nezvládneme, určitě nám ukáže tu značku, kterou máme najít.

Necháme-li se po cestě vést Ježíšem, bude se v našem životě odrážet Boží slovo a jeho sláva. Druhým lidem pak můžeme být dobrým svědectvím o Bohu. Když uvidí, že jako věřící nenaplňujeme jenom nějaký seznam příkazů stylem „no jo, zas musím v neděli do sboru“ nebo „ach jo, dneska jsem ještě nečet Bibli, tak s tebou večer nemůžu jít do hospody“, ale že jdeme po Boží cestě, protože z toho máme srdečnou radost, může je to spíše přesvědčit Boha následovat. Naše víra nebude mrtvá, ale živá.

Pak můžeme chápat slova žalmisty, když v různých verších vyznává:

nařízení tvá jsou pro mne slastí“ (v16), „tvého zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy“ (v44,45) nebo v127 „miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí“. I my pak budeme moci ze srdce vyznat Bohu například: „Drahý Bože, tvá přikázání jsou pro mě neskutečně vyšší než moje pozice v práci, mnohem důležitější než tučné konto v bance a nesrovnatelně víc osvobozující než moje záliby.“

Jak máme dospět do takového stavu srdce ? Co dělat, abychom mohli takto upřímně Bohu vyznat, že jeho slovo je pro nás nejvyšší prioritou ? I žalmista se ptá v devátém verši: „Jak si mladík udrží svou stezku čistou ?“ (SNC „duši“) Hned v několika dalších verších máme pár rad. Použiji překlad SNC. Za prvé, žalmista vyznává, že „Slovem tvým řídím své chování.“ Tedy nenechávám se strhnout chováním lidí okolo mne, když vím, že jejich chování jde proti Božímu slovu. K tomu je samozřejmě zapotřebí Boží slovo znát. Jak ? V Bibli máme Boží slovo zapsané skrze různé lidi, které si Bůh povolal. Když čteme Bibli, nečteme smyšlenky těch lidí, ale slovo živého Boha. Čtěme Bibli a budeme v kontaktu s Božím slovem. Za druhé žalmista dále vyznává: „Každé tvoje slovo ukládám do srdce“. Tady bych zdůraznil slovo „každé“. Někdy totiž máme tendenci vybírat si z Božího slova to, co se nám zrovna hodí do naší situace. Co se nám nehodí nebo nelíbí, tak to třeba vyslechneme nebo přečteme v Bibli, pokýveme hlavou, ale pak to v tichosti necháme raději stranou a nejednáme podle toho. Ve verši 113 žalmista píše, že se mu protiví postoj „Kam vítr, tam plášť“ A dodává: „Tvá přikázání jsou mi nade vše.“ Bůh nám nedává na výběr, chce abychom poslouchali všechna jeho přikázání. Poslal nám na Zemi Ježíše Krista, aby zemřel za naše hříchy a vykoupil nás ze všech našich provinění, kterých se proti němu dopouštíme. Ne jenom z některých, ale ze všech. Od nás pak očekává, že budeme poslouchat jeho přikázání vždy a za všech okolností. Ne jen podle našeho momentálního zájmu. Důležíté také je „ukládám do srdce.“ Nejúčinnějším prostředkem boje proti hříchu, je přijetí Božího slova do srdce a mysli. Za třetí, ve verších 15 a 16 žalmista vyznává, že přemýšlí nad každým ustanovením a studování Božích příkazů je pro něj potěšením. „Neustále se jimi zabývám.“, píše. Neznamená to, že bychom už nikdy neměli číst jinou knihu než je Bible, nebo nemluvit s ostatními lidmi o ničem jiném než o Bohu. Hlavně nevěřící lidé by nás pak asi radši obcházeli obloukem. Znamená to to, že jestliže chceme Boží slovo opravdu žít, musíme ho také velmi dobře znát. Číst Bibli, učit se verše nazpaměť, modlit se a přemýšlet nad textem co znamená pro mne osobně, podívat se do třeba výkladu k danému textu. To jsou věci, které by měly být součástí běžného života člověka, který touží mít Boží slovo v srdci. A který chce jít po Boží cestě. Jak ale víme, hřích nás odvádí z Božích cest. Víme však také, že Ježíš Kristus je naším průvodcem po Boží cestě. Ve verši 32 žalmista vyznává: „Poběžím cestou Tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost.“ Pán Bůh nám dává volnost. Tedy možnost rozhodnout se, jestli chceme přijmout Ježíše jako našeho průvodce. Je to právě on, kdo nám dá sílu uskutečnit Boží slovo v našem životě. Jak se říká, můžeme jít lesem, ale pro samé stromy ten les nevidět. Tedy číst Bibli, znát ji třeba celou nazpaměť, pochopit Ježíšovu oběť na kříži. Ale přes to všechno zůstat uvnitř nezměněni. Neproměněni Boží mocí. Jako kdybychom si například sestavili automobil ze všech možných dílů, ale pak do něj nenalili benzín (nebo naftu) a divili se, že nám to nejede. Proto už neváhejme a natankujme plnou nádrž toho nejlepšího paliva, tedy chci říct, přijměně Ježíše jako svého zachránce a spasitele, aby proměnil náš život.

Když přijmene Ježíše a necháme se jeho mocí proměňovat, neznamená to, že se nesetkáme s problémy. Ty přijdou velmi brzy. Nejrůznější vlivy našeho světa nám budou chtít na naší cestě přehodit výhybku a odklonit nás z naší cesty. Nebo nám do cesty přivalí balvan, abychom do něj narazili a rozbili si čenich. V žalmu na různých místech žalmista vyznává, že je v naprosto beznadějné situaci, kdy jsou všichni proti němu. Ve verších 51 a 53 (CEP): „Sežehuje mne zuřivost svévolníků“,“Opovážlivci se mi jen posmívají“. Ve verši 85 a 87: „Kopají na mne jámy“,“bezmála už se mnou skoncovali“. Všimněme si ale , že kdykoliv žalmista zmíní nějaké utrpení, okamžitě uvádí oporu v Božím slově. „Všechna příkázání tvá jsou pravda.“ (v86),“Věčně spravedlivá je tvá spravedlnost.“ (v142) Možná jsme ještě nebyli v situaci, kdy by nás pro naši víru v živého Boha chtěli zabít. I když co nebylo, může ještě být. Hodně z nás už ale asi zažilo situace, kdy jsme byli k smíchu lidem, kteří v Boha nevěří. Koukali na nás, jako kdybychom právě utekli Chocholouškovi z blázince. Někteří možná rovnou od plic řekli, co si o nás myslí a nebylo to nic co bychom si dali za rámeček. Nebo jsme se měli pro něco rozhodnout a žádná možnost nebyla zrovna v souladu s Božím slovem. I tady máme pevnou oporu v Božím slově, v Ježíši Kristu, který musel na kříži snášet mnohem horší utrpení, než musíme snášet my teď. Ten, který tu byl od počátku, kterého Bůh slavně vzkřísil z mrtvých a svěřil mu vše a který bude jednou soudit svět, trpěl víc než my všichni. Když se k němu budeme v modlitbě obracet, odvalí z cesty balvan nebo zařídí, abychom se mu vyhnuli a nenarazili. Dá nám moudrost vyřešit různé spory a problémové situace. Žalmista ve verši 98 říká: „Nad nepřátele mě činí moudřejším tvá příkázání“, nebo ve v130 „Kam proniknou slova tvá, nezkušení nabývají rozumu.“ Možná se nám někdy řešení nebude zamlouvat, budeme muset ustoupit a něčeho se vzdát. Bůh ale vidí dál než my, a proto mu důvěřujme, aby nás vedl. Nakonec nás přivede do lepší situace, než v jaké jsme byli předtím.

V závěru bych rád zopakoval a shrnul téma stodevatenáctého žalmu a hlavní myšlenku dnešního zamyšlení. Slovo živého Boha, obsažené v jeho zákoně a zapsané v Bibli, je hodno chvály a uctívání. Je to jediná cesta pro náš život. Pokud po ní chceme jít, potřebujeme výbavu. Výbavou je čtení Bible jakožto Božího slova, přemýšlení a modlitba nad Božím slovem a opakování si veršů, které jsme četli. Čistě z vlastních sil ale po té cestě nemůžeme dojít tam, kam máme. Proto potřebujeme průvodce. Ježíš Kristus je tou cestou, je tím jediným průvodcem, který tu cestu prošel a neselhal. On nám dá sílu a moc, abychom z cesty nesešli nebo nenarazili do překážek. A když přece jen narazíme, On nás zase zvedne. Pak můžeme jít po cestě Božího slova proměněni a oslavovat tak naším životem majestát Boha a jeho slova.

Ve verši 126 žalmista říká: „Hospodine, je čas jednat. Porušuje se tvůj Zákon.“ Berme to jako výzvu. Není čas čekat, je čas jít. Vydat se na cestu Božího slova s Ježíšem Kristem, pokud jsme to ještě neudělali. Jsem si stoprocentně jistý, že cíl naší cesty, věčný život v Boží blízkosti, určitě stojí za to. Amen.