Boží zaslíbený lid

1. Úvod – Lid, který zná Boha
Milí přátelé na Skalce, dnes budeme pokračovat v našem miniseriálu s názvem Velký příběh Bible. V minulých dvou setkáních jsme si připomněli, že Bible jako celek, Starý a Nový zákon je Boží slovo. To neznamená, že spadla z nebe, ale že Bůh inspiroval lidi, kteří ji psali, inspiroval její obsah a nejen to, ale i její struktura je pro nás důležitá. Je to příběh o Bohu a lidech. Ukazujeme si, že jeden z nejdůležitějších způsobů, jak ji můžeme číst je jako příběh zaslíbení. Bůh je věrný svým slibům. Když něco ve Starém zákoně slíbí, později to skutečně splní. Nejdůležitějším klíčem k pochopení biblické zvěsti je, jak Bůh splnil svoje sliby v Ježíši Kristu, našem Spasiteli. Věříme, že poselství Bible je aktuální pro dnešek, jako byla Bible aktuální v době, kdy byla napsaná. Proč? Protože Bůh je živý a mluví k nám i dnes a v postavách biblických příběhů můžeme nalézt sami sebe. Proto má smysl Bibli nejen číst, ale naslouchat důkladně jejímu poselství. Tato série má pomoci dát si dohromady Biblické poselství jako celek. Někdy se nám může stát, že nerozumíme detailům příběhu. Pro pochopení je ale důležité vnímat celek a skrze celek pak vnímat detaily. Když si prohlížíme součástku auta, může se stát, že nevíme k čemu je, ale když víme, že nějaký díl je součástí motoru, který pohybuje autem, víme, že je důležitý. Bez tohoto dílu by motor nefungoval a bez motoru by nefungovalo ani auto. A to už je důležité.

2. Velký příběh
Věřím, že každý z nás má svůj příběh. Naše životní příběhy se skládají z menších epizod, minipříběhů, které tvoří jako mozaika jeden velký příběh. To samozřejmě vyžaduje určitý nadhled, nebo, chcete-li, víru. Bez tohoto nadhledu by tyto minipříběhy byly oddělené a netvořily by celek. Co má koneckonců společného příběh s první lásce ze základní školy s minipříběhem o neštovicích a co to má společného s minipříběhem o narození prvního dítěte? Zdánlivě nic. Ale viděno z určité perspektivy jsou to příběhy, které tvoří jeden velký příběh. A co je na tom zvláštního? Pokud věříme Bohu, můžeme tvrdit, že jsou to příběhy, které mají něco společného. Je to Bůh, kdo je autorem těchto příběhů, je to Bůh, kdo nás vede a kdo spojuje tyto příběhy v jeden celek.

A je krásné, že tyto příběhy se navzájem spojují, a to nejen jako životy jednotlivců, ale jako příběhy Božího lidu. Uvažme například život našeho společenství na Skalce. Před osmi lety bychom se možná vůbec mezi sebou navzájem neznali. Ale po 8 letech existence Skalky jsme spolu prožili mnoho zajímavých příběhů, které také zdánlivě nemají nic společného. Ale viděno určitou optikou či z určité perspektivy, tvoří jeden celek. A ta perspektiva je právě to, že jsou to příběhy Božího lidu. Proč to říkám? Snažím se ilustrovat, že i Bible je jeden velký příběh s mnoha dílčími minipříběhy, které zdánlivě nemají nic společného. Ale jako celek dávají smysl a dobře do sebe zapadají.

Tato série nám má pomoct dát si dohromady velký příběh zaslíbení Bible. V následujících zamyšleních půjdeme tématicky napříč celou Biblí a uvidíme, jak Bible mluví o Zaslíbeních pro Boží lid, to nás čeká dnes, příště bude Petr Vopařil mluvit o zaslíbení místa a pak budeme mluvit o zaslíbení království. Každé zamyšlení nám dává určitý úhel pohledu na Bibli a její velký příběh.

Mojí nadějí a modlitbou je, že pochopíme Bibli jako celek a když pak budeme později naslouchat jednomu příběhu nebo třeba jednotlivé pasáži, pochopíme, kam patří a budeme schopni lépe rozumět jejímu poselství. Pusťme se do toho. Dnes náš čeká Velký příběh zaslíbení Božího lidu. To je nadpis dnešního zamyšlení. Bible od začátku do konce mluví o lidech. Pokusíme se v 9 jednoduchých krocích projít celou Bibli napříč a ukázat si na jednotlivých hlavních úsecích lidských dějin toto téma, které se jako červená niť táhne napříč lidskými dějinami a biblickým příběhem.

2.1 Stvoření: lidstvo s Bohem
Prvním příběhem z devíti je příběh stvoření. Tento příběh je zapsán v první knize Bible, Genesis. 26 I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ 27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Bůh není samotář, ale Bohem společenství. Bůh jako Trojice je společenství, Otec, Syn a Duch Svatý. Není to ale z pocitu samoty, nebo proto, že by nás Bůh potřeboval. Bůh sám v sobě je naplněný a dokonale šťastný. Právě proto, že je sám v sobě dokonale krásný, chtěl svoji krásu a majestát ukázat všemu stvoření. Boží stvoření je akt Jeho milosti. Z Jeho čisté milosti vznikl svět, rostliny, zvířata i my lidé. Bůh s námi chtěl sdílet společenství a chtěl, abychom byli svědky jeho majestátu. Díky Jeho milosti můžeme zakoušet vztah s ním a Jeho Lásku. Bůh nás už od počátku stvořil jako společenství, abychom se radovali ze vztahu s Ním i spolu navzájem.

2.2 Pád: lidé se odcizili Bohu a sobě navzájem
Druhý příběh, který tvoří zásadní zlom v lidských dějinách je Pád člověka. Lidé se odcizili Bohu i sobě navzájem. Tento příběh je zapsaný ve 3. kapitole Genesis. 6 Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. 7 Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.

8 Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. 9 Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ 10 On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“

Co nás tento příběh učí o zaslíbení Božího lidu?
Intimní společenství, které jsme sdíleli s Bohem od stvoření a blízkost, kterou měli lidé spolu navzájem, byly nabourány naším hříchem. Naše sobectví a touha po Boho-rovnosti způsobily, že už nezakoušíme to, co jsme měli od stvoření. Toto narušení můžeme zakoušet každé ráno, když se probudíme. Je to pocit studu, nahoty, odcizení. Je to něco, co zakoušíme v rodině, na ulici, ve škole či v práci a dokonce i v církvi. Vztahy jsou narušené sobectvím, touhou dominovat a ovládat druhé. Nemyslíme na druhé a na Boha. Místo toho přemýšlíme nad tím, jak naplnit prázdnotu v našich srdcích. Ale nejde nám to. Toužíme po nebi, ale místo toho jsme na zemi. Co se stalo? Mezi námi a Bohem je nepřátelství. Bůh byl od stvoření naším přítelem.

Teď, díky naší hrozivé volbě, jsme se stali Božími nepřáteli. Důsledek vidíme např. V konfliktu mezi lidmi. V Genesis 4 Kain zabíjí svého bratra Abela. Dobrá zpráva ale je, že již uprostřed Božího soudu, v 3. kapitole čteme, že Bůh zaslibuje potomka Adama a Evy, který toto vše změní.
Tedy uprostřed odcizení a nepřátelství je naděje, kterou přináší sám Bůh. Nepřátelství jednou skončí. Ukončí jej někdo z Božího lidu, kdo přijde mnohem později.

2.3 Abraham: zaslíbený lid
Dalším významným mezníkem v dějinách zaslíbení Božího lidu je příběh o Abrahamovi. Je to vlastně celý seriál příběhů. Jméno Abraham znamená Otec lidu. Abraham je zástupcem Božího vyvoleného lidu. Abraham nebyl Žid, nenarodil se jako Izraelec, ale je považovaný za otce Židovského národa. V Genesis 15 čteme…
1 Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ 2 Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“

3 Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ 4 Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ 5 Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ 6 Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Bůh se rozhodl, že to nenechá jen tak. Nenechá svůj lid, který stvořil a který se mu odcizil, bez pomoci. Proto se rozhodl vyvolit si národ, na kterém ukáže lidstvu novou cestu k Němu. Jak ale víme, nebude to snadná cesta, ale cesta s mnoha peripetiemi a zákruty. Bůh se rozhodl, že se Izrael skrze Abrahama stane požehnáním pro mnoho národů. Ironií ale je, že si vybere manželský pár, který je starý a již neplodný. Proč? Aby ukázal, že cesta za Bohem je věcí Jeho milosti. Nedá se zrealizovat lidskými prostředky, ale je to především Boží milostivé sestoupení k lidem. Boží zaslíbení, že z Abrahama bude mnoho potomků vyžaduje víru. V 6. verši 15. kapitoly čteme, že uvěřil Abraham Bohu a On mu to připočetl jako spravedlnost.

Již ve Starém zákoně tedy vidíme, že Abraham dostal dar víry a tato víra mu bude počítaná jako spravedlnost. Na toto téma narazíme o mnoho příběhů dál v Novém zákoně, kde čteme, že Boží lid chodí vírou. A je to právě milostivým sestoupením Božím, spravedlností skrze víru v Ježíše Krista, že jsme přijati Bohem. Abraham měl dva syny, Izáka a Izmaela. Izmael je dítětem lidské touhy. Je to snaha naplnit Boží zaslíbení vlastní nápaditostí a v tehdejší kultuře šlo o běžnou věc. Sára, manželka Abrahama dala svému manželovi svou mnohem mladší služku Hagaru. Skrze tu se narodil Izmael. Ale to nebylo Boží přání. Abraham a Sára nevěřili Bohu, že je schopen naplnit svoje zaslíbení. Na tom ale vidíme Boží dobrotu, protože Bůh znovu a znovu opakuje svoje zaslíbení a v pravý čas Sára i přes její nevíru otěhotněla a Izák se narodil.

Ve 21. kapitole Genesis čteme:
1 Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. 2 Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. 3 Abraham dal svému narozenému synu, kterého mu Sára porodila, jméno Izák.
4 Když mu bylo osm dní, Abraham svého syna Izáka obřezal, jak mu Bůh přikázal. 5 Abrahamovi bylo sto let, když se mu syn Izák narodil.

Tedy Bůh plní svůj slib skrze akt Jeho milosti. Je to skrze zázrak, že Bůh plní svoje sliby.
Jaké poučení z tohoto příběhu máme vzít? Podívejme se na novozákonní komentář z listu Židům 11,8-12:
8 Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. 9 Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, 10 a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. 11 Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. 12 Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, ‚jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu‘.

Jak máme reagovat na milostivý Boží slib? Vírou. To, co je v lidských očích nemožné, je v Božích očích možné.
Pokud Bůh něco slíbí, to se i naplní, ať už nám to přijde podivné a pochybujeme nebo věříme. Je ale lepší věřit.

2.4 Izrael: osvobozený lid
4. příběhem zaslíbení Božího lidu je příběh o Izraeli jako takový.
Z malé rodiny Abrahama se stal celý národ. O tom čteme v druhé knize Mojžíšově, Exodu… 7 Ale Izraelci se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní; byla jich plná země.
Izrael byl velkým národem, ale mělo to jeden velký háček. Izrael byl uvězněn a zotročen v Egyptě.
Co nás ale příběh zaslíbení učí? Učí nás, že Bůh je nejen Bohem slibů, ale především Bohem, který svoje sliby splní.
Bůh zaslíbil, že svůj zotročený lid zachrání. Z lidské strany to vypadá divně. Co je to za Boží lid, když místo aby byl v zaslíbené zemi, je v otroctví v zemi dvojího sevření? Jádrem Božích záměrů vyvedení z Egypta je zaslíbení (Ex 6,7n):
7 Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty. 8 Dovedu vás do země, kterou jsem přísežně slíbil dát Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Vám ji dám do vlastnictví. Já jsem Hospodin.“
Bůh je se svým lidem a tvoří si svůj nový lid, Izrael. Na Izraeli můžeme vidět dvě věci: Za prvé, lidskou nevěru. Izrael pochyboval, že je Bůh s nimi. Když Bůh skrze Mojžíše vyvedl svůj lid z Egypta do pouště, Izrael pochyboval, že je Bůh s nimi. Raději se chtěli vrátit do jistoty otroctví. To je příběh, který je velmi podobný tomu našemu. I my někdy pochybujeme, že jako věřící lid patříme Bohu a že je Bůh s námi i v těch nejhorších zkušenostech v našem životě. I my padáme na hubu a klesáme na kolena. Ale i přes naše pochybnosti, se učíme tak jako Izrael, že… Za druhé, Bůh navzdory naší nevěře, věrný. I když se Boží zaslíbení v poušti ještě nenaplnilo, 40 let musel Boží lid chodit po poušti, dokud celá jedna generace nezemřela, druhá generace již vešla do zaslíbené země a Boží slib se naplnil.
V tomto velkém příběhu čteme o Desateru. Bůh dal Izraeli deset slov, deset směrnic pro život. První směrnicí je zaslíbení… ujištění… prvním přikázáním desatera není přikázání, ale slib…
(Ex 20,2) „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Bůh ujišťuje Izrael, že bude s nimi. Říká, vzpomeňte si, byl jsem s vámi v Egyptě, budu s vámi i dál. Všechny přikázání desatera jsou uvedeny v budoucím čase. Nebudeš mít jiné bohy. Budeš zachovávat sedmý den. Nebudeš lhát a vraždit. Budeš ctít své rodiče. Každé přikázání jak z první, tak z druhé desky Mojžíšovy je formulováno jako zaslíbení. Bůh zaslibuje kvality, které bude mít Jeho lid. Proč je to pro nás důležité? Vírou již vidíme, že v Kristu jsme Boží lid, že tyto sliby se vztahují i na nás.
Co se ale stalo? Uprostřed tohoto zjevení vidíme, že Izrael opět pochyboval. Začal uctívat zlaté tele a nečekal na Boha a Mojžíše. To čteme v Exodu 32. Bůh to ale s Izraelem nevzdal. Bůh má totiž plán, chce zjevit svoji slávu všem národům. Lidská neposlušnost ani hřích Boha neodradí od Jeho věrnosti a od Jeho záměru zformovat svůj lid. Konečným cílem je, aby Boha uctívali všechny národy.

Jak je to možné? Jak může někdo tak nesvatý jako je člověk a my jako lidé, uctívat někoho tak svatého, jako je Bůh ve své kráse a majestátu?  Jak může přebývat svatý Bůh mezi nesvatými lidmi? Na to nám odpovídá kniha Leviticus.
Bez knihy Leviticus nemůžeme pochopit smysl našeho života. A nemůžeme ani rozumět, jak můžeme jako Boží lid uctívat Boha. Kniha Leviticus je obtížná, protože je to kniha rituálních předpisů a dnešnímu člověku je vzdálená. Navíc to není kniha, která je napsaná formou příběhu. Když ale vidíme souvislost s Božím lidem, Izraelem, můžeme i my pochopit její význam v celku Velkého příběhu.

Kniha Leviticus, 3. Mojžíšova nám říká dvě věci:
Za prvé, svatý Bůh přebývá mezi svým nesvatým lidem skrze smírčí oběť, ta je zprostředkovaná knězem. A za druhé, kapitoly 11-25 mluví o rituální a morální svatosti.
Cože? Není to v protikladu s tím, co bylo doposud řečeno? Je to snad lidská aktivita, která nás přibližuje k Bohu.

Přečtěme si to, co říká náš Novozákonní komentář, list Židům 10:
10 Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. 11 Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy.
12 Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží 13 a hledí vstříc tomu, ‚až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘. 14 Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.

Kniha Levitus nás tedy učí, že sami to nezvládneme. Potřebujeme oběť, která nás očišťuje od našich hříchů. V kontextu dnešní svátosti, Večeře Páně, si můžeme připomenout, že je to Kristus, kdo přinesl nejvyšší oběť, která nás spojuje s Bohem. Není to tedy naše zásluha, o nic víc než to byla zásluha Izraele. Izrael obětoval zvířata, aby se očistil od svých hříchů a aby se posvětil, když byl znesvěcen. Oběť činila lid svatý a přijatelný pro Boha.
Na to nesmíme jako Boží lid zapomínat, není to našimi zásluhami, ale je to Boží zásluhou, že jsme přijatelní pro Boha.
Proto platí, že Bibli neporozumíme, pokud neporozumíme Kristu. A naopak, Kristu neporozumíme, pokud neporozumíme Bibli. Bez knihy Leviticus nepochopíme celý příběh a bez Krista nepochopíme knihu Leviticus.
Pojďme ale dál. Zrychlíme to.

2.5 Úpadek a exil: lid v zajetí
Pátým příběhem je úpadek a exil. Izrael se ocitá v zajetí. Lidé, kteří byli stvořeni Bohem proto, aby Ho uctívali se stali rozděleným národem. O tom čteme v 1. Královské 12. Šalomoun přivedl Boží národ k bankrotu a nastupující králové to nedokážou napravit.
Oba národy, severních 10 kmenů ani 2 jižní kmeny nakonec nepřežijí.
Boží soud nad modlářstvím Izraele se definitivně završí v 8. století pro severní Izrael a v 6. století pro Judsko. Asyrští králové a Babylónský král Nabukadnesar odvede Boží lid do zajetí.
To vypadá jako veta pro Izrael a konec naděje.

2.6 Proroctví: pozůstatek lidu
To nás ale přivádí k šestému příběhu zaslíbení Božího lidu.
Bůh si povolá proroky, aby Božímu lidu ukazovali na naději, kterou mají v Hospodinu. Důležité je, že Bůh si povolá Věrný pozůstatek.
V proroku Jeremjášovi čteme:
31 „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. 32 Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země.

Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. 33 Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. 34 Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“

Na jiném místě u proroka Zacharjáše čteme:
7 „Probuď se, meči, proti mému pastýři, proti reku, mému společníku, je výrok Hospodina zástupů. Bij pastýře a ovce se rozprchnou! K maličkým však obrátím svou ruku. 8 Z celé země, je výrok Hospodinův, budou dvě třetiny vyhlazeny, zajdou, jen třetina v ní zbude. 9 Tu třetinu však provedu ohněm. Přetavím je, jako se taví stříbro, přezkouším je, jako se zkouší zlato. Ti budou vzývat mé jméno a já jim odpovím. Řeknu: »Toto je můj lid.« A oni řeknou: »Hospodin je můj Bůh.«“

Tedy Bůh si buduje svůj lid skrze pozůstatek. Vlastně je to tak, že 2/3 lidu musí zahynout, aby 1/3 mohla být Božím lidem. To zní tvrdě.
Nejprve je to tak, že Bůh rozšířil v Abrahamovi svou náruč na všechny národy, to je jeho zaslíbení. V exilu je to ale tak, že Bůh naopak zúžil Izrael na svůj svatý pozůstatek. Je ale Bůh nevěrný svým zaslíbením? Rozhodně ne. Je věrný, to vidíme v dalším příběhu.

2.7 Ježíš: Bůh s námi a Boží věrný lid
Sedmým a nejdůležitějším příběhem Božího lidu a Božích zaslíbení je Ježíš. Zatímco Izrael ukazuje k naplnění Božích zaslíbení do budoucna, v Ježíši Kristu se Boží zaslíbení zpřítomňuje. Není to jen odkaz do budoucna, ale stává se to realitou. Ježíšovo jméno je Immanuel, to je Bůh je s námi (Mt 1,23). V Ježíši se všechna starozákonní proroctví o Mesijáši naplňují a všechny předešlé příběhu spojují v jeden celek.
Bůh, který chodil s Adamem a Evou v ráji, chodí teď mezi lidmi na zemi.
To, co bylo ztracené pádem člověka, bylo obnovené obětí Ježíše Krista. To co bylo nehmatatelné a pouze neviditelně přítomné v Božích zaslíbeních se v Kristu stává realitou.

Izrael byl Bohu nevěrný, Ježíš je Bohu věrný. Bůh musel vyvolit svůj pozůstatek, aby očistil Izrael, Kristus ale nikdy nezhřešil a je Bohu čistý.
Když to zobecníme, Boží zužování pokračuje. V Abrahamovi zúžil výběr na jednoho člověka a na jednu rodinu, v Izraeli zúžil vyvolení lidstva na jeden národ, pak dokonce jen na jednu třetinu a v Kristu zúžil vyvolení na jediného člověka – Ježíše.
Realitou je, že všichni jsme nevěrní a hříšní a mzdou hříchu je smrt. Nikdo si nezaslouží spasení a přístup k Bohu.
Je to ale Ježíšovou věrností až do hořkého konce, že chce Bůh ukázat své milosrdenství a všechny lidi zachránit.
V tomto kontextu pak můžeme číst známý verš z Jana 3,16. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří nezahynul, ale měl věčný život.
Povězme si to, bez znalosti Starého zákona toto zaslíbení zní jako pohádka nebo to nedává moc smysl. Když ale víme, jaký je Boží záměr už od stvoření, přes Abrahama, k Izraeli, vše do sebe najednou zapadá a dává to smysl.

2.8 Církev: nový lid
Vypadá to, že by to zde mohlo skončit, ale to není vše. Příběh pokračuje. Jak? Osmým příběhem, církví.
V 2. Korintským 6 čteme:
My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘
Zaslíbení lidu, které Bůh dává, se naplňuje v církvi. Kristus je hlavou své církve, církev je Božím lidem, Jeho tělem. Církev je nový Izrael. V Církvi  přebývá Bůh uprostřed svého lidu. V důsledku toho máme žít jako svatý Boží lid, jako Boží společníci.
O lidech, kteří jsou v Kristu, Bůh říká: „Já budu jejich Bohem a oni mým lidem.
Vidíme, že 8. příběhem se vše mění. Už není jeden národ, ale mnoho národů. Už není jeden člověk, Abraham, ale skrze jednoho člověka – Ježíše – mnoho lidí. Na druhou stranu víme, že v Kristu se naplňuje celá Bible, celý příběh dochází svého naplnění.

2.9 Nové stvoření: nové lidstvo
Skončíme 9. příběhem, Božím zaslíbením nového lidstva.
Ve Zjevení 21 čteme:
1 A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. 2 A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. 3 A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, 4 a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
Bůh zaslibuje, že se vrátí a přetvoří to, co ještě není s ním. Hřích bude odstraněn a lidstvo spojeno s Bohem.

Všichni zakoušíme, že ještě nejsme v nebi. Ale ti, kdo vírou následují Ježíše jednou budou. Stejně jako Izrael, i my, Ježíšova Církev smíme doufat a mít naději, že smrtí život nekončí, ale po smrti následuje věčný život. Jsme na tento život připraveni?

3. Závěr
Dnes jsme vyprávěli velký příběh Božího lidu. Uvědomili jsme si, že navzdory lidské nevěře, Bůh je neustále věrný svým slibům a naplňuje je. Viděli jsme panoráma Biblického příběhu. Uvědomili jsme si, že jsme jako lidé součástí toho velkého příběhu. Bez znalosti velkého příběhu neporozumíme detailům a naopak, se znalostí velkého příběhu můžeme rozumět i detailům, které jsou někdy nejasné. Viděli jsme, jak Bůh buduje svůj lid z jednoho člověka, z jedné rodiny, přes svůj národ, až své ohnisko
opět zúží na jednoho člověka – Ježíše a z Něho opět rozšíří svá zaslíbení na církev a na celý svět. Přeji nám všem, abychom si neustála uvědomovali, jak je Bůh dobrý, že s námi počítá a že jsme pro Něho významní. Dovolte mi skončit otázkou, jsi součástí Božího příběhu? Pokud ne, co ti brání, abys byl? Amen.