Cesta do Egypta

Milí přátelé, hosté, posluchači na internetu, už se vám někdy stalo, že jste čekali něco hrozného a pak to dobře dopadlo? Dnes budeme pokračovat v naší sérii zamyšlení s názvem Příběh Josefa. Procházíme napínavým příběhem jedné z hlavních postav Starého zákona, syna Jákoba, Josefa Egyptského a jeho rodiny. Dnes spolu s jeho bratřími sestoupíme do Egypta. Tato nelehká cesta s sebou nese mnohá rizika. Člověk, který nemá čisté svědomí, protože udělal něco opravdu zlého, se musí na této cestě zamyslet a vnější okolnosti ho donutí jít do sebe. To je totiž to, co se stalo Josefovým bratřím. Uvidíme velký obrat Judy, který byl ještě v 38. kapitole připraven obžalovat a nechat upálit svou příbuznou Támar. Tento muž ještě o několik kapitol zpět byl schopen prodat svého bratra do otroctví. Lidé se ale pod Božím vedením a výchovou mění. Uvidíme, že stejný Juda je nyní schopen oběti. Záleží mu na citech svého táty a je ochoten se obětovat za svého nejmladšího bratra Benjamina. Dnes máme před sebou větší celek, 3 kapitoly, Genesis 42 až 44. Vlastně by bylo správné pokračovat až do kapitoly 45, kde naše epizoda končí, ale to nechám na Petrovi Vopařilovi. Jste připraveni na dobrodružství? Starý zákon je plný dobrodružných příběhů. Náš příběh si pro přehlednost rozdělíme do třech částí. Z formálního hlediska by možná bylo přirozené příběh rozdělit na tři kapitoly, to se nabízí. Z literárního hlediska ale příběh nebyl psaný po kapitolách, proto jej rozčleníme jinak. Představme si to jako film. Scénář jde takto. První scéna, kapitola 42,1-38 Josef se setkává se svými bratry. Druhá scéna, kapitola 43,1-15, Josefovi bratři se znovu vrací do Egypta. A třetí scéna, kapitola 43, od 16. verše až do konce, Josef odhaluje svou pravou totožnost. Příběh je plný napětí a zvratů a uvidíme, že je plný zajímavých myšlenek pro náš život, proto si jej stojí za to přečíst, k tomu vás chci povzbudit během tohoto týdne.

První scéna. Hlad dolehl na celou oblast a jak jsme viděli v předchozím zamyšlení od Karlose, Josefovi se podařilo díky snům od Boha nashromáždit velké zásoby obilí. Celý Egypt chodí za Josefem s prosíkem o jídlo. A na tom Josef bohatne. Je tak bohatý a známý a je asi jediným v celé oblasti, kdo má jídlo, že se o něm doslechne i jeho otec Jákob a posílá své syny do Egypta, aby nakoupili obilí. Je důležité vnímat souvislosti. Nikdo z jeho rodiny netuší, že je Josef naživu a že je teď mužem číslo 2 v Egyptě hned za faraonem. Jákob si myslí, že jeho syna zabila před mnoha lety dravá šelma. A jeho bráškové, kteří Josefa nenáviděli pro jeho sny, si myslí, že už je dávno mrtvý, vždyť ho prodali do otroctví. Koho by napadlo, že se ještě shledají? Otec Jákob měl dvě ženy, Ráchel a Leu. Už je starý a obě jeho ženy jsou již u Pána. Ráchel miloval a v „důchodovém“ věku hodně vzpomíná na mládí. Jeho zážitky mu připomíná jeho syn Benjamin. Benjamin a Josef byli totiž jediní vlastní synové z Ráchel, jeho milované ženy. Zbylých 10 synů bylo z Ley a z konkubín. Možná nám to dneska přijde divné, ale když se podíváme kolem, zjistíme, že lidé dnes nežijí jen s jedním partnerem. Naopak, většina lidí nevydrží v jednom manželství celý život a během života, jak se věci komplikují a lidské vztahy se dokážou pěkně zamotat, otcové nashromáždí více dětí z prvního, druhého, případně i třetího manželství. To jen abychom si nemysleli, že je nám příběh z Bible až zas tolik kulturně vzdálený, protože není. Čekali bychom, že i Josef zapomenul, vždyť měl ženu Egypťanku, která mu porodila dva syny, jméno jednoho znamená Bůh dal zapomenutí (Manases). Tedy bychom čekali, že po tolika letech zapomene. Ale je vidět, že setkání s jeho bratry přivolá zpět i zlé vzpomínky na mládí. Aby ne. Josef je říšským správcem a když chtěli Izraelci obilí, museli za ním. A Josef jim to dal pěkně sežrat. „Jste zvědové.“ Zavřu vás. A nechám vás popravit. Co mi na to povíte? Když na ně mluvil Josef egyptsky z trůnu a oni před ním leželi na zemi a naslouchali překladu tlumočníka, říkali si, že byla pěkná chyba, že sem přišli. Z bláta do louže. Umřít hladem a nebo umřít ve vězení?

Zde uděláme první zastavení, přijde mi to snad nejdůležitějším místem v celém textu z hlediska křesťanské víry. Říšský správce měl kompetenci nejen prodávat obilí, ale také byl soudcem. Mohl lidi zavírat do vězení, nechat popravit a také propouštět na svobodu. Jak jsme si již řekli několikrát dříve, v této sérii nečteme jen příběh ze Starého zákona, ale díváme se na něj očima Nového zákona, hledáme v příběhu kristologické motivy. Tak četl Písmo Luther a naše reformační tradice. Jak již mnohokrát zaznělo a dovolte mi to připomenout, Josef je typem Krista. Josef má v našem příběhu funkci vykupitele a zachránce. Josef vykoupil obilí, aby když byl v zemi hlad, zachránil Egypťany, ale také svou rodinu. Jeho jméno má v hebrejštině stejný kořen jako Ježíš, Kristus, tedy zachránce. A tady vidíme další podobnost. Josef nevynáší jen soud lidský, ale zároveň vynáší i soud Boží nad svými bratry. A oni si to uvědomují. Ve verši 21 a 22 se píše: 21 A řekli si navzájem: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my.“ 22 Rúben jim odpověděl: „Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti.“ Jinými slovy, já jsem vám to říkal… Je nutné říct, že Josef si je pěkně vychutnal. Nechal je na tři dny zavřít do vězení, aby měli čas přemýšlet nad svým osudem. Někdy zkrátka jako lidé potřebujeme tlak vnějších okolností, aby nás donutily přehodnotit naše jednání a reflektovat naše bytí. Vězení je místo nebezpečí, kde hrozí i smrt. A blízkost smrti a strach člověka přiměje k reflexi. Všimněme si, že v textu máme opět tři dny. V předchozí epizodě jsme měli pekaře a číšníka zavřené v lochu také na tři dny. Ukazovali jsme si na tom podobnost s Kristem. On zemřel a po třech dnech vstal z mrtvých. Zde vidíme Josefa v roli soudce. V Novém zákoně vidíme Ježíše nejen v roli Spasitele, ale také v roli Soudce nad živými i mrtvými. Ježíš poprvé přišel, aby svět zachránil. Nový zákon je ale jasný v tom, že čekáme jeho druhý příchod, když bude svět soudit. Náš příběh o Josefovi nám to připomíná. Příběh Josefa je tedy příběhem viny a trestu. Soudu a milosti. Svědomí a pokání. Hříchu a odpuštění. Jak příběh běží dál, tento motiv se postupně rozbaluje. Zároveň si ale všimněme, že Josef nejedná nerozumně nebo svévolně. Nepřekračuje svou pravomoc. Tohle může udělat. A nemusíme pochybovat ani o jeho motivech. Vězení a těžkosti v životě již pročistili jeho srdce. Když slyší reakci svých bratří, kteří se před ním kroutí, zapláče. Oni nevědí, že je to Josef, kterého prodali do Egypta. Komunikuje s nimi v egyptštině prostřednictvím tlumočníka. Musí se odvrátit, aby nebylo vidět, že pláče.

Příběh ale pokračuje. Josefovi bratři smí odejít i s obilím. Dostali svou lekci. Aby ale nezapomněli, Josef nechá zavřít do vězení Šimeóna. Šimeón byl jedním z 8, kteří chtěli jeho smrt. Nechal Judu a Rúbena, kteří se snažili Josefa ušetřit, aby odešli zpět za otcem. A to není vše, nechal jim tajně vložit stříbro, za které měli koupit obilí, do jejich žoků. Když to zjistili, dostali strach. Teď nebyli už jen špioni a vyzvědači, ale také zloději. A nutno říct, že podle Chamurappiho zákoníku se krádež trestala smrtí. Bratři měli hodně o čem přemýšlet. Říkají si, co nám to Bůh udělal? Soudí nás za to, co jsme Josefovi udělali? Text nám říká, že zůstali jako bez sebe a roztřásli se (42,28). Když se vrátili za otcem, všechno mu vyprávěli. On nechtěl věřit svým uším. Po tom všem trápení, kterým prošel má procházet znovu tím vším ještě jednou? Josef totiž chtěl, aby za ním přišel Benjamín. V žádném případě, byla Jákobova odpověď. Kdybych ztratil i jeho, umřel bych smutkem. Co by mi zbylo. Tím už se přesouváme do druhé scény. Byl to zase hlad, který donutil Jákoba a tentokrát i Judu, aby jednali. Juda, který by nechal upálit svou příbuznou za smilstvo (když on sám s ní spal!) a prodal svého bratra do otroctví, se sám nabízí jako zástava. Jaká změna! Jákobovi se nechtělo, ale neměl na výběr. Posílá tedy dary z Izraele za Josefem a dvojnásobné množství stříbra, aby nejen zaplatil za obilí, ale i zaplatil za to obilí, které nezaplatili poprvé. Je také zajímavé, co posílá za dary. Balzám a vonnou pryskyřici, které se používaly na balzamování mrtvol, tolik populární v Egyptě. Kromě dalšího také pistácie, druh Izraelských oříšků. Tyto věci se používali buď v pohanské bohoslužbě Egypťanů, ale byly to věci, které měly velkou hodnotu a mohly se předložit faraonovi i říšskému správci, aniž by ho tím urazili. Jákob měl už v obchodování a usmiřování zkušenost. Když podvedl svého bratra Ezaua, také ho dokázal usmířit dary. A nemluvě o tom, jak získal jeho otec Izák svou manželku Rebeku za drahé kovy.

Bratři šli s velkou úzkostí, protože nevěděli, co je čeká. A tu se dostáváme zpět k mé úvodní otázce. Už se vám někdy stalo, že jste čekali něco fakt špatného a dopadlo to dobře? Třeba jste šli na zkoušku, třeba k maturitě nebo ke státnici. Čekali jste, že vás vyhodí a ono to dopadlo jinak? Nebo třeba jste měli stání u soudu a netušili jste, jak to dopadne? Nebo třeba vás čekal nějaký nepříjemný rozhovor? Asi každý z nás zná tuto situaci a dokáže se vcítit do Judy. Juda byl ale dvojnásob napnutý, protože se zaručil svým životem svému otci, že mu Benjamína přivede zpět. Josef je opět překvapil. Nechal je bohatě pohostit a opili se. Hodovali spolu. Je zajímavé, že stále neprozradil svou totožnost. Když jedli v Josefově domě, je zajímavé si všimnout, jak jedli. Josef jedl u samostatného stolu. Jeho postavení bylo tak vysoké, že nejedl s jeho egyptskými služebníky. Ti ale byli tak vysoko, že nesměli jíst s Izraelci. Zkrátka tu máme tři kasty. Vládnoucí třída, pak služebníci Egypťani a úředníci a pak cizojazyční otroci. Proč to říkám? Josef nechával přinášet speciální porce jídla před své bratry a zvláště Benjaminovi dával 5x více než ostatním. V Egyptě byla pětka velmi významná. Bylo to posvátné číslo. Farao požadoval pětinový podíl úrody. Benjamín dostal od Josefa patery šaty. V Izajáši 19,18 připomíná prorok pět egyptských měst. Pět mužů vybere Josef k audienci u faraona. Egypťané uctívali pět planet (Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn). Pět planet tvořilo pěticípou hvězdu, která znamenala požehnání. Příběh nám tím naznačuje, že Josef prokazuje tímto jednáním bratrskou lásku a náklonnost. Josefovo srdce ale není ještě odhaleno.

Když se opět podíváme na paralelu s Novým zákonem a Ježíšem. I Ježíš nám ukazuje svou náklonnost v Janovi 15, kde nás již nenazývá svými služebníky, ale učedníky nazývá přátely. V Kristu jsme adoptovanými bratry. Bůh se k nám sklání podobně jako Josef ke svým bratrům. Oni však na to ještě nebyli připravení. Proto vidíme jednu zkoušku za druhou, které připravují srdce bratrů k pokání a ke smíření. Josef na druhý den bratry propouští. Mohlo by se nám zdát, že tu příběh může skončit. Dost se již natrápil Jákob. Jeho nejmladší syn se vrací zpět, Judovi se ulevilo.

Naše třetí scéna však přináší další zápletku. Náš příběh vrcholí dalším překvapením. Josef opět nechává do žoku umístit cennou věc. Tentokrát si stříbro nechává a pro změnu umístí vzácný kalich do žoku Benjamina. Je překvapivé, co text uvádí. Je to kalich, ze kterého Josef věští. Je překvapivé, že text jeho jednání na tomto místě nehodnotí. Jistě, věštění z vody, tzv. hydromantie, bylo Izraelcům zakázané. Ale to se dostáváme až do času Mojžíše. Zde jsme před Egyptem a vyvedením. Josef tím dává najevo, že je tajemný a mocný čaroděj a s ním si nemůžou zahrávat. Musí teď dosvědčit svou víru, zda skutečně jejich srdce je plné milosti a pokání. 44. kapitola končí řečí Judy, který se opět dává všanc Josefovi a snaží se seč může, aby svého bratra zachránil. Už to není sobec, lhář a ziskuchtivý pragmatik. Jeho srdce vidí trápení svého otce a má zodpovědnost za svého bratra. Raději by obětoval svůj život, než aby způsobil trápení svému otci a nechal bratra v Egyptě.

V tomto bodě příběh přerušíme, kapitolu 45 necháme na Petrovi Vopařilovi. Neprozradím vám pointu, ale pokud jste zvědaví, čtěte Bibli, tam to všechno je.

Co si z toho můžeme odnést? Shrnu zamyšlení do třech pozorování.

Za prvé, tvrdé okolnosti nás někdy přivedou k reflexi našeho jednání. Josefovi bratři museli projít vězením a úzkostí, aby se naučili životní lekci. Odpuštění předchází bolest a pokání. Tak je to i s námi. Když přicházíme za živým Bohem, je třeba si být vědomi, že On je svatý a my jsme nesvatí. On je plný milosti a my jsme plní hříchu. S takovou bázní se na Něj můžeme obrátit a prosit za odpuštění našich hříchů. A k našemu překvapení, Bůh nám opravdu odpouští a přijímá nás v lásce.

Za druhé, příběh Božího lidu Izrael nám připomíná, že Bůh je věrný a v žádném případě neopouští ty, kdo ho milují. To neznamená, že se příběh nemůže pěkně zkomplikovat. Nakonec to ale dobře dopadne. To uvidíme příště v kapitole 45.

A za třetí, příběh Josefa ukazuje na Krista. Josef, který byl prodaný do otroctví, je nakonec soudcem, který na Božím místě soudí své bratry. Kristus je soudce, který bude podle našich skutků a toho, co máme v srdci, soudit celý svět. Ten ukřižovaný a vzkříšený je i ten soudce, který podrobí naše srdce zkoušce. Pokud v něm najde víru, lásku a naději, přijme nás k sobě. Vydejme se proto ve víře za Ním. Vždyť Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Důvěřujme Bohu, že to co začal i dokončí. Amen.