Choďte jako děti světla

Úvod

Milí Kristovi přátelé, dnes budeme pokračovat v naší započaté sérii na téma Nový život. Dovolte mi připomenout, kam jsme doposud dospěli. V prvních dvou zamyšleních jsme vykládali text 2. kapitoly listu Efezským. Uvědomovali jsme si, že protože nás Bůh obživil v Kristu, můžeme vést úplně nový život. Bůh nám dal obrovské privilegium nazývat se Jeho dětmi, pokud žijeme tento nový život. Bůh nás povolal k dobrým skutkům, které činíme, pokud jsme spojeni s Ním. Mrtvý člověk žije v zajetí smrti a nemá na výběr, žije podle své přirozenosti a ani mu nepřijde, že by to mohlo být jinak. Naopak, křesťan, který přijal Ducha Svatého žije nový život v Kristu. V dalším zamyšlení jsme mluvili o praktických důsledcích pro náš život. Prvním důsledkem je život v jednotě. Už nezáleží na našem jazyku, rase, vzdělání ani profesi, rodinném původu. V Kristu jsme jeden Boží lid. To ale neznamená, že naše individualita nemá žádnou hodnotu. Není to jako v komunismu, kde je jednotlivec jen malá tečka ve velkém prvomájovém průvodu, kolečko v soukolí. Právě naopak. Právě díky Kristu se to, co do nás Bůh vložil může plně projevit. Na naší individualitě záleží.

V Boží rodině je prostor pro naši jinakost, která spolupracuje s druhými lidmi. Naše dary a jinakost je obohacením pro druhé. Ve třetím a čtvrtém zamyšlení jsme vykládali 4. kapitolu Efezským. Mluvili jsme o dalších důsledcích nového života. Jsou to dary, které Bůh dal církvi, dary apoštolů, proroků, evangelistů, učitelů a pastýřů, aby sloužili k budování Kristova těla. Cílem Božích darů je obohacovat ostatní, cílem je duchovní růst jednotlivce i celé církve. Když sloužíme dary, které nám Bůh dal, rosteme ve víře a pomáháme budovat Kristovo tělo, církev. Minulý týden jsme vykládali text ze 4. kapitoly od 17. verše. Apoštol Pavel znovu připomíná, že jsme odložili svého starého člověka a oblékli jsme nového. Je to metafora převlékání se. Dámy to jistě znají. Málo kdo má jen jedny šaty. Pro každou příležitost jiné, že? Ale tady není řeč o vnějším převlečení se. Není to jako u chameleona, kde se mění jeho kůže. Tato změna, o které mluví apoštol Pavel se děje zevnitř ven. Toto svlečení starého člověka a oblečení nového má důsledky pro naše chování. O tom mluvil Mark posledně. Nový člověk už nelže, ale mluví pravdu v lásce. Z úst křesťana nevychází zlá slova, která ubližují druhým.

Naopak, z našich úst vychází slova, která povzbuzují a budují.

Pokud jsme ale realističtí, vidíme, že to tak vždycky není. Proto máme dnes možnost složit naše hříchy u Kristova kříže a začít znovu. Večeře Páně je vlastně takový restart. Můžete dnes nechat svoje hříchy za sebou. Dnes se dostáváme k páté kapitole listu Efezským. Budeme mít dva výklady. Jeden mám dnes já a druhý bude mít příští týden Karlos. První část 5. kapitoly mluví o tom, jak se prakticky projevuje život křesťana. Apoštol Pavel přirovnává víru k chození. Chození v lásce, chození ve světle a chození v moudrosti. To je prvních 20 veršů 5. kapitoly. Následující týden budeme vykládat druhou část, od verše 21 do verše 33. Tam Pavel mluví o důsledcích nového života pro vztahy v rodině a v manželství. Jak vidíme, Bible je velmi praktická kniha, kterou stojí za to číst a studovat pořádně. Nejen povrchně číst její obsah, ale promýšlet do hloubky a aplikovat do našich životů. Pojďme tedy s chutí na to. Dnešní zamyšlení jsem nazval „Žijte jako děti světla“, rozdělím ho pro větší přehlednost podle struktury textu do třech částí, první část je chození v lásce, to jsou verše 1-7. Druhá část je chození ve světle, verše 8-14, odtud je název tohoto zamyšlení.

A třetí část, verše 15-20, chození v moudrosti.

Choďte v lásce 1-7 (přečti vv 1-7 podle SNC)

Apoštol Pavel v 1. verši mluví o imitaci, napodobování Boha. V čem máme Boha napodobovat? Máme Boha napodobovat v lásce. Jaké lásce? Bůh poslal svého Syna jako oběť za naše hříchy, to se dovídáme ve verši 2. Kristus se obětoval, abychom nemuseli zemřít. Ale druhý verš se zaměřuje spíše na pozitivní aspekt Kristovy oběti. Tady někteří z vás můžou namítnout, co je na oběti pozitivního? Co je pozitivní na tom, že někdo umře? Někdo dokonce může namítnout, jak můžeš mluvit o lásce, když otec obětuje vlastního syna? A jak to může být příklad pro nás? To jsou vážné otázky, které zaslouží pozornost, pokud to nejsou jen slova cyniků a pokud jsou takové otázky myšleny upřímně. Kristova oběť byla dobrovolná. Boží Syn chtěl prokázat svou lásku k nám a to je důvod, proč umřel na kříži. Ve druhém verši čteme, Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar… tedy není to tak, že by ho někdo nutil. Někteří teologové jdou tak daleko, že mluví o Božím utrpení z lásky. Pravdou je, že Bůh nechce, aby někdo musel zbytečně umřít.

Na jiném místě čteme, že Bůh nemá zálibu ve smrti svévolníka. Jak by pak mohl mít zálibu ve smrti svého vlastního Syna? Jak to tedy je? Nebylo jiné cesty než cesty kříže. Jen Kristův kříž mohl vykoupit tebe a mě z otroctví hříchu, smrti a temnoty. Kristova láska k nám má dva nesmírně důležité rozměry. O těchto rozměrech mluví verš 2. Za prvé, je to dar. A za druhé je to oběť. Zkusme si to představit na lidském příkladu. Když kamarád dá kamarádce květinu, je to dar. Jistě, může tím něco sledovat. Ale pokud je to dar z lásky, dává ji jen tak, protože chce. Má touhu druhého člověka obdarovat a učinit jej šťastným. Není to tak, že to dělá z nějakého sobeckého důvodu. Podobně, když jsme jako děti dostávaly od našich rodičů dárky, rodiče neměli (většinou) žádný sobecký důvod, prostě samotná radost dětí, když dostanou dárek je odměnou. Jsem teď trochu sentimentální, ale myslím, že většina lidí, když dostane hodnotný a pěkný dárek, má radost z toho dárku. A zároveň vnímá, že dárci na nich záleží. Dárce dává prostě proto, že chce. Nedávno jsem mluvil s jedním kamarádem ze západních Čech. Ten kamarád měl leukémii. Dostal krásný dárek. Dostal kostní dřeň.

A úžasné bylo, že ta kostní dřeň mu zachránila život. Jak na to reagoval? Byl nesmírně vděčný svému dárci. A po několika letech mu ta organizace umožnila, aby se setkal se svým dárcem a on mu vyjádřil vděčnost za dar života. Zkrátka normální je, že když dostaneme hodnotný dar, tak jsme vděční. On si svůj dar nijak nezasloužil. Ten dárce vnímal potřebu, viděl člověka, který by jinak umřel, a tak mu chtěl zachránit život a udělal to. Bylo mu jedno, jak moc ho to bude bolet. Odebírání kostní dřeně není příjemné. Je to velká jehla a hodně to bolí. Mnoho lidí to proto neudělá. Cílem mého zamyšlení není, abychom se stali dárci krve nebo kostní dřeně, to byste mi špatně rozuměli. Máte svobodu to udělat nebo neudělat. A je to v pořádku. Podobně je to s Bohem a s námi. On dal to nejcennější co měl – sám sebe, jako dar. Dal dar lidem, kteří si to vůbec nezaslouží. Spasení, záchranu před peklem a věčnou smrtí na kosmickém popravišti, to je velký dar. Spasení pro život s úžasným Bohem na věčnosti je ten nejlepší dar, který nám Bůh nabízí a dává. Je jen na nás, zda tento dar přijmeme a nebo ho odmítneme. Za druhé, Boží láska je oběť. Opět použiji nedokonalé přirovnání.

Na své manželce vidím, jak každý den, hodinu co hodinu se stará o našeho syna. Každý den, hodinu co hodinu starání se o dítě je oběť. Když je dítě nemocné, musí rodič často vstávat. Nemluvě o odsávání hlenu z nosu a podobné věci. Můžete namítnout, že to maminky dělají z pudových důvodů. Asi budete mít částečně pravdu. Ale je to náročné a tatínci by měli maminkám pomáhat, aby na to maminky nebyly samy. Musím přiznat, že to ne vždy dělám a selhávám v tom. Proč to ale říkám… Je to obraz nesobecké lásky maminky, která se stará o své dítě. Není v tom zkrátka žádný důvod jiný než láska. A tak je to i s Bohem a námi. Bůh nás chce zachránit, protože je prostě takový. Je to v Jeho nátuře. Nechce sledovat smrt hříšníků, ale chce udělat vše pro to, aby došli spasení. Důležité je si ale uvědomit, kdo je dárcem oběti a kdo je příjemcem oběti. Podle verše 2 je to Kristus, kdo dává oběť a Bůh je příjemcem. Tedy Syn přináší oběť svému Otci. Dělá to z lásky, protože má svého Otce rád, dělá to dobrovolně. Strašně zajímavé je, co je o této oběti řečeno. Co se vám vybaví, když se řekne oběť?

Většinou, když se řekne slovo oběť, není to moc příjemná asociace. Musíme přinášet oběti. Oběti holocaustu. Oběti teroristického činu. Nevinná oběť. Zkrátka slovo oběť je masivně zatíženo různými negativními zkušenostmi, ať už individuálními nebo kolektivními. Ale v tomto případě je to jinak. Co Bible říká o Kristově oběti? Není to oběť z donucení nebo neochotná oběť. Je to „oběť Bohu v příjemnou vůni“ (ČSP). Oběť a příjemná vůně? S tím nemáme zkušenost. Hovínka miminka moc nevoní. A maso obětí spalované v pecích smrdí nepopsatelným způsobem… O čem to pro Boha Pavel mluví? Ví něco, co my nevíme? Ve starém zákoně se přinášely zvířecí oběti. Když se peče maso, může to být příjemná vůně. Podobně, když se pálily rostlinné oběti, mohla to být příjemná vůně. Ale my tento obraz před nosem nemáme, tak v našich nosech a očích oběť příjemná není. Tuto metaforu můžeme vnímat prostřednictvím víry, jinak by nám nedávala smysl. Když se podíváme na kontext 5. kapitoly, vidíme to, co předchází – ve 4. kapitole je řeč o odpuštění a laskavosti (v 32). To je obrazně příjemná vůně. Když se dokážeme obětovat pro druhého a zachránit mu život, to nesmrdí, ale naopak – obrazně – to je příjemná vůně.

Když se někdo zachová nesobecky a pomůže druhému, to je vůně. U apoštola Pavla na jiném místě je řeč o církvi jako o Kristově vůni ke spasení. Tedy pokud církev žije podle Kristových slov, je libou vůní lidem, kteří touží po spáse. Naopak těm, kdo žijí v nepravostech je zápachem a církev se jim nelíbí. Žel někdy je to tak, že nežijeme krásné příklady víry, abychom byli libou vůní v tomto světě a naše oběti se Bohu líbili. Jak jsme četli v dnešním textu z Izajáše… Bůh nenáviděl oběti Izraele, hnusily se mu jeho bohoslužby, protože nebyly upřímné, byly pokrytecké. K čemu bohoslužba, když všichni vidí, že lidé popírají pravdu a jednají proti duchu spravedlnosti? Proto Bůh skrze proroka vybízí k pokání. Věřím, že právě dnes, když slavíme SVP je to výzva k pokání a opravdovosti i pro nás.

Líbí se mi, jak toto místo vykládá překlad Slovo na cestu – „z takové lásky se Bůh těší“. Kristus dobrovolně ze své lásky k nám dal svůj život, abychom my získali přístup k Bohu. Abychom mohli prožívat radost a přijetí od Boha, od Jeho vlastního Otce. Boží láska má tedy dva důležité rozměry – je to dar a je to oběť.

Pojďme ale dál. Od 3. do 5. verše apoštol Pavel píše, jak se projevuje život bez Boha.

Dává jasné negativní příznaky toho, jak se chová člověk, který si volí místo Boha sám sebe. Nebudu tu obšírně rozmazávat, jaké všechny hříchy můžeme dělat. Nechme na sebe v upřímnosti působit Boží slovo. Přečtěme si to ještě jednou. Můžeme tento „seznam“ použít jako zrcadlo našeho svědomí, které je často otupělé a potřebuje posílit, abychom věděli co je správné a co je špatné. Použijme to jako pomůcku k přípravě ke slavení Večeře Páně. Od 3. verše: Chamtivost. Jakékoliv výstřednosti a pohlavní zvlášť. Oplzlé vtipy, vulgární řeči a sprosté historky. Smilstvo a nečistota. Hanebnost, hloupé řeči, laškování. Když to zobecníme, apoštol Pavel mluví o hříších našeho jazyka a našeho srdce. Naše srdce je zdrojem hříchu. V nás samotných je něco, co způsobuje, že děláme to, co je špatné a proti Bohu. Pokud čteme toto slovo pozorně, uvědomíme si, že takto křesťan jednat nemá a pokud udržuje vztah s Bohem čistý, ani tak nejedná. To neříkám proto, abych někomu z vás řekl, že není dobrý křesťan. Apoštol Pavel mluví o tom, jak se projevuje nový život v Kristu. Tímto seznamem ukazuje kontrast se starým životem bez Boha. K čemu jsou určena naše ústa?

Aby vzdávala chválu Bohu. Ve čtvrtém verši čteme doslova, že máme vzdávat díky Bohu. Díkuvzdání, tedy vděčnost Bohu je projevem našeho spasení. Člověk, který pořád kritizuje, vidí na všem a na všech chyby a svými slovy ubližuje druhým jen dokazuje, že neprožil dostatečně Boží lásku a potřebuje činit pokání a obrátit se k Bohu. Abychom byli realističtí – to potřebujeme všichni! Pokud v tuto chvíli prožíváš obvinění, ne ode mě, ale od Boha, nezoufej. Proto dnes slavíme Večeři Páně, svátost, kterou ustanovil sám Ježíš, kde můžeš znovu prožít odpuštění. Máš šanci začít znovu. Prožij povzbuzení, že pokud jsi uvěřil(a) Kristu a Jeho slovu, jsi Božím dítětem a Bůh tě má rád. A z tohoto základu vycházej k novému životu v Něm. Apoštol Pavel dává nekajícímu hříšníkovu facku, když řekne, že žádný člověk, kdo takto jedná nevejde do Božího království. To je opravdu síla. Zvláště když si uvědomíme, že se to týká každého z nás. Když na to vztáhnu paralelu z evangelií, kde se Ježíšovi učedníci ohrazují proti Ježíšovým slovům: „to je hrozná řeč“. „Kdo tedy může vejít do Božího království?“ Víte, co Ježíš odpovídá? „Co je u člověka nemožné, u Boha je možné.“ Bůh zkrátka straní hříšníkovi, který činí pokání.

Bůh je na straně lidí, co si uvědomují, že na to nemají a má je rád. Bůh miluje hříšníky, ale nenávidí hřích. Pavel chce říct, že když žijeme nový život v Kristus v pokání a radosti z Boha, náš život se projevuje vděčností a ne hříchem.

Choďte ve světle 8-14 (přečti vv 8-14 podle SNC)

Druhá část, od 8. do 14. verše se nazývá chození ve světle. Je zajímavé, že Pavel používá obraz chození. Alespoň v původním jazyce je použito slovo pro chození, tak je to i v některých anglických překladech. V kralickém překladu je také použité slovo chodit.

Zkusím to ilustrovat na lidské zkušenosti. Včera ráno jsem si hrál se svým synem. Hrál jsem na kytaru a Vojtíšek ke mně přilezl a chtěl si hrát s kytarou. Začal lézt po mých nohou a postupně se vyškrábal na můj klín a chytil se kytary. Ale byl stále hodně daleko, tak udělal první pokusy o krůčky. Držel jsem ho za ruce a on udělal první dva krůčky ke mně. Byl jsem na něj moc pyšný. Tím neříkám, že umí chodit. Ale umí se opřít a stát. Je úžasné sledovat, jak děti dělají první pokusy o chození. Každý z nás to zažil, že jsme se v určité chvíli odvážili udělat první krok. Jak se chodí? To jsem si uvědomil, když jsem se učil tancovat.

Tam jsme neustále mluvili o přenášení váhy a rozebírali jsme neustále kroky. Abychom chodili, musíme přenést váhu z jedné nohu na druhou. Krásně jsem to mohl sledovat na Vojtíškovi. Když jsem ho držel a on měl pocit stability, podíval se na svou levou nohu, opřel se o ní a zvednul pravou nohu a přenesl ji víc dopředu. A pak na ni došlápl. A znovu. Má ještě kulatá bříška na nohou, tak stojí spíše na prstech, než na chodidlech. Je to roztomilé. Kdybych ho nedržel, tak by spadnul. Ale je to ilustrace. Abychom udělali krok, je nutné přenést váhu. Je nutné něco pustit, abych udělal krok. Tak je to věřím také s námi a s Bohem. Tak je to v duchovním životě s Kristem. Pokud jsi křesťan, projevuje se to tak, že děláš nové kroky víry. Nelezeš už jen po zemi, ale odvážíš se vstát na nohy. Je tam tatínek, který tě drží za ruku. A ty máš důvěru udělat první krok. Můžeme na chvíli přemýšlet, jaký další krok víry máš udělat. Dělání krůčků víry tu není myšleno v první řadě na službu, ale na náš duchovní růst v etické oblasti. Podle 9. verše je ovocem světla dobrota, spravedlnost a pravda. Jak můžeš růst v těchto oblastech? Je třeba být upřímný, vyznávat Bohu svá selhání a prosit Ho o vedení a o to, aby mi ukázal konkrétně, kde a jak potřebuji růst.

Zajímavé je, že je v 9. verši (8.) použitý přítomný čas. Přeložili bychom tu větu: „proto žijeme jako děti světla“. Není to rozkazovací způsob, jak to některé překlady špatné překládají. Tyto překlady říkají: žijte proto jako děti světla. Tak jsem i nazval dnešní zamyšlení. Ale je to možné někomu přikázat, aby byl jako Kristus? Buď jako Ježíš! Proč je v originále uvedený přítomný čas? Proč bychom měli číst spíše „žijeme jako děti světla“? Co to znamená? Moc se mi líbí, jak překládá SNC: „vaše vystupování to musí dokazovat“. Věřím, že básník tím chtěl říct, že člověk, křesťan, který je spojený s Kristem, chodí ve světle. Není to příkaz, je to skutečnost. Důsledkem duchovního života s Bohem je láska. Tedy křesťanský životní styl se nedá vynucovat nebo nařizovat, ale když zakoušíme Krista a vztah s ním v našem životě, proměňuje to naše chování. Je to na nás prostě vidět. Neodpustím si jedno srovnání. Je to jako když je člověk zamilovaný. Jeden můj dobrý kamarád začal chodit s kamarádkou. Je to na něm vidět, když jsou spolu. Udělá i věci, které by normálně neudělal. Myslí na její potřeby, dává ji přednost… Zkrátka je jiným člověkem. Člověk, který je zamilovaný do Ježíše, je nakažený láskou a nemůže prostě jinak. Je to na něm poznat.

Ještě jeden příměr z Matrixu. Když Neo přijde k vědmě a ptá se jí, zda je vyvolený, ona mu odpovídá příměrem. „Dám ti radu, být vyvolený je jako být zamilovaný.“ Tedy když je někdo zamilovaný, je prostoupena láskou celá jeho bytost.

Pavel na tomto místě používá metaforu světla. Světlo je symbolem pravdy, spravedlnosti, dobroty a čistoty. Na druhou stranu píše v 11. verši, že jako křesťané, děti světla nemáme mít účast na neplodných skutcích tmy. Tedy máme žít jako děti ve světle. Když jsme spojeni s Ježíšem, žijeme ve světle.

Choďte v moudrosti 15-20 (přečti vv 15-20)

Třetí část našeho dnešního slova jsem nazval chození v moudrosti. Jsou to verše 15 až 20.

V 15. verši se mi líbí překlad „choďte obezřetně“. Je to blízké originálnímu textu. Doslova „přesně, opatrně“. Abychom pochopili, co tím Pavel myslí, podívejme se na kontext 15. verše. Nežijte jako nemoudří, ale jako moudří. Co tím Pavel myslí? Když čteme dál od 16. verše vidíme, že to Pavel konkretizuje. Na co tedy máme dávat pozor, když chodíme s Pánem? Co to znamená konkrétně? V 16. verši čteme, že máme „vykupovat čas“.

Líbí se mi ekumenický překlad, který prostě říká: „nepromarněte tento čas“. Proč? Věta pokračuje, „protože dny jsou zlé“. Když to pochopíme negativně, je to varování, že nezbývá mnoho času, než se Kristus vrátí. Máme proto být ve střehu, připravení na Jeho návrat. A když to uchopíme pozitivně? Co máme dělat? Máme vykupovat čas. Máme hledět využívat každý okamžik našeho života. Nemáme promarnit náš život a drahocenné chvíle zahálkou a hříchem, ale naopak být aktivní a milovat Boha a druhé. Pavel nás dál povzbuzuje, abychom hledali Boží vůli pro náš život. Ptáš se, co Bůh chce ve tvém životě udělat? Zkrátka se 16. verš dá pochopit jako dobrý time-management, jako správné hospodaření s časem, to tak asi je… ale myslím, že smysl je ještě hlubší. Je to výzva k pozornému zkoumání, introspekci našeho jednání. Pavel ve známém 18. verši používá obraz nadměrného pití. Nemáme se opíjet vínem, což je prostopášnost, ale raději máme být naplňováni Božím Duchem. Pavel nezakazuje pití vína, ale ukazuje, k čemu nadměrečné pití vede – k hříchu a odcizení od Boha. Co je důležitější, nedává nám jen nějaký povrchní zákaz, ale dává nám povzbuzení. Na tomto místě nutno říct, že žádný překlad není přesný.

Některé překlady v 19. verši říkají, naplňujte se Duchem, ČEP říká plni Ducha zpívejte… KP říká plněni buďte… což je poměrně blízko originálnímu textu. Lepší by bylo naplňováni buďte nebo raději „nechte se naplňovat“ Duchem Svatým. Co touto tajemnou větou chce Pavel říct? Není to jednorázová věc, ale je to opakovaný proces. Nemluví o tom, že přijmeme Ducha Svatého při křtu. Ale mluví o každodenním chození Duchem. To uvádí i na jiném místě: „Choďte Duchem a žádosti těla nedokonáte.“ Mluví tu o závislosti na Bohu. Máme být otevření Božímu vedení. Bůh nás chce vést Jeho Duchem. Jde tu o to, kdo má v našem životě kontrolu. Jsem to já? Je to víno? Nebo je to Bůh? Položme si upřímně otázku, kdo je šéfem mého života?

Jak se to pozná? Pavel je velmi konkrétní. Projevuje se to zpěvem a to velmi rozmanitým zpěvem. Zpěvem duchovních písní, chval, žalozpěvů. Nejde tu ale jen o vnější zpívání. I pokrytec může zpívat krásné písně a v srdci může být daleko od Boha. Máme svým srdcem i ústy zpívat Pánu Bohu. To jistě děláme v bohoslužbách. A nezáleží tolik na tom, zda máš hudební sluch. To, že nejsi muzikální tě neomlouvá.

Zde je ale důležité upozornit na to, že to není příkaz: zpívejte… opět mluvíme o důsledku nového života v Kristu. Zkrátka jednoduše řečeno, křesťanovi je do zpěvu. Někdy se to v češtině používá jako fráze: není mi do zpěvu. Když je mi blbě, není mi do zpěvu. Ale právě tehdy se máme modlit a prosit o naplnění Božím Duchem. Člověk, který je plný Božího Ducha zpívá svým srdcem Pánu Bohu a za všechno dobré děkuje Bohu, jak čteme v posledním dnešním verši. A to vždycky a za všechno. To není nějaké zvláštní přikázání, které bychom museli plnit, ale je to nevyhnutelný důsledek křesťanova každodenního života s Bohem. Je to o tom, zda se necháme zahltit svými povinnostmi, nebo si najdeme čas na uctívání, chválení Boha a zaměřujeme se na Boha? Je to to tom, kdo bude na prvním místě, zda naše práce, manželka (manžel), rodina a nebo to bude Pán Bůh.

Závěr

Když mám celé zamyšlení shrnout do jedné věty, je to asi tak. Když žijeme nový život s Kristem, jsme naplňováni Jeho Duchem, chodíme v lásce, ve světle a v moudrosti. Amen.