Duch svatý

Duch svatý je velikým tajemstvím. Pro některé je pouze „něčím“ – jakousi božskou energií. Pro někoho je pouhým doplňkem k Bohu – do třetice Trojice všeho dobrého. Pro někoho je zase někým, koho „dostane“ během konfirmace, či biřmováním. Těch pojetí hodně, protože Duch svatý je na rozdíl od Boha Otce a jeho Syna Ježíše Krista opravdu nejméně známý.

Něco se o něm dá dočíst z dob Izraele, kdy výjimečně na někoho sestoupil, aby ho uschopnil k něčemu, co by sám po lidsku nezvládl. Někdy se opravdu děly věci… Ale bylo to jen občas a většina věřících mohla na Ducha svatého rovnou zapomenout.

Když žil Ježíš, tak ke konci svého dočasného pobytu na Zemi vyzval své učedníky k tomu, aby nesloužili dříve, než budou naplněni Boží mocí – neboli Duchem svatým. Tehdy asi poněkud nečekaná výzva. Učedníky totiž čekal nesnadný úkol: kázat o Kristu, který byl nepřijatelný jak pro samotné Židy, tak pro tehdejší různá polyteistická náboženství i lidi ovlivněné řeckou filosofií. Neboli – měli kázat něco, na co fakt nebyl nikdo zvědavý a bylo to tak nějak mimo… Sami by toho moc nedokázali. Ale – když zažili to, co jim Ježíš slíbil, tak měli odvahu o Kristu kázat a lidi to brali vážně. Také začali dělat zázraky. Najednou se z obyčejných lidí stali lidé velmi neobyčejní. Lidé si je vyhledávali, protože se skrze ně děla spousta zázraků a mnoha lidem pomohli.

Kdysi učedníci zažívali, že jsou schopni dělat něco, co by sami nikdy nikdy nedokázali. Proč? Protože na ně sestoupil Duch svatý – lépe řečeno – rovnou se v nich zabydlel. A už to celé nebylo tak moc o službě učedníků, ale o tom, že Duch svatý sám jednal. Zní to jako hezká pohádka, ale církev to zažívá i v současnosti.

Když necháme prostor Duchu svatému, aby jednal on sám, dějí se věci… Jak by také ne, když je to Boží Duch? Jako církev se v tom potřebujeme povzbuzovat, abychom nechtěli lidem sloužit jen ze svých sil, ale nechali jednat Ducha svatého.