Duchovní zralost (Ef 4,7-16)

Úvod

Dobré ráno, milí Kristovi přátelé, ať už jste zde na Skalce nebo nás posloucháte online z internetu nebo ze záznamu. Dnes pokračujeme ve výkladu listu Efezským, jedné z nejzralejších epištol apoštola Pavla. Máme dnes v plánu ambiciózní projekt, probrat prostřední část 4. kapitoly, verše 7 až 16. Přešli jsme od teoretické části listu k praktické. Proč ambiciózní? Apoštol Pavel zde probírá hned několik velmi podstatných témat pro církev a křesťany. První téma je Vítězný Kristus vede svou církev. Jde o vojenskou metaforu, která ukazuje Krista jako vítěze nad nepřítelem a ukazuje církev jako armádu svatých, která spolu s Kristem bojuje a vítězí nad nepřítelem, satanem a jeho armádou démonů. Druhým tématem je učení o všeobecném kněžství svatých. Budeme sledovat, jak apoštol Pavel vysvětluje, že křesťané nejsou konzumenti a církev není duchovní supermarket. Ale Bůh si povolal vedoucí, aby vyzbrojovali křesťany ke službě v církvi i ve světě. Třetím tématem, které je obsaženo v našem dnešním poselství je role duchovních darů v církvi a ve vedení.

Apoštol Pavel mluví o nezastupitelné roli apoštolů, proroků, evangelistů, učitelů a pastorů. Jsou dary apoštolství a proroctví věcí minulosti? O tom budeme dnes také mluvit. Čtvrtým tématem je to, co ohrožuje růst a duchovní růst. Pán Bůh po nás nechce, abychom byli duchovní mimina, ale abychom rostli do dospělosti ve víře. A pátým a posledním tématem, které obsahuje náš dnešní text je cíl, stát se podobný Kristu. Co od nás Pán žádá a jak se stát podobný Kristu? Věřím, že je to velká výzva, že dnešní výklad nebude ani nudný ani okrajový, ale velmi podstatný pro náš duchovní růst jak jednotlivců, tak naší církve i sboru. Dnešní zamyšlení jsem nazval prostě, duchovní růst. Jak mám ve zvyku, rozdělím dnešní zamyšlení do částí. Tentokrát nezvykle do dvou částí. Celý text, 4. kapitolu od verše 7 do 16 jsem si nadepsal „křesťanské společenství jako kontext pro růst do zralosti“. První část, verše 7 až 10 můžeme nadepsat „Kristus dává milost každému členovi“. Druhou část, verše 11 až 16 můžeme nadepsat „Obdarovaní vedoucí vyzbrojují celé tělo pro vzájemnou službu“.

Otevřete si prosím se mnou 4. kapitolu ve vašich Biblích nebo pokud Bibli nemáte, sledujte prosím se mnou verše na slidu.

První část, verše 7-10, Kristus dává milost každému členu církve, můžeme rozdělit do dvou podsekcí. Za prvé, biblický precedent vítězného Krále, který dává dary, verše 7-8. A za druhé, Kristus jako vítězný Král, verše 9-10.

(Přečti verše 7-10.)

Kristus dává milost každému členovi Církve (vv 7-10)

Minulý týden jsme vykládali, jak Kristus spojil církev, jak ze dvou učinil jedno. V Kristu už nezáleží na etniku, národu, jazyku ani kultuře. Kristus svým evangeliem jde napříč všemi lidmi. Pavel teď přechází od jednoty k různorodosti, individualitě lidí. Zatímco jsme jedním Božím lidem spojeným jedním králem a hlavou, Kristem, zároveň každý z nás jsme odlišný. A to hned na několika úrovních. Je jasné, že každý z nás vypadáme jinak, oblékáme se jinak a mluvíme jinak atd., o tom ale Pavel nemluví. Za druhé, každý z nás máme jinou osobnost, která nás odlišuje od druhých. O tom Pavel také nemluví. Třetí rovina je oblast duchovních darů. O té je řeč.

Na tomto místě je nezbytně nutné zdůraznit, že je to Bůh, kdo dává duchovní dary. Stává se totiž, že někdy se z duchovních darů stává jakýsi závod nebo dokonce oblast, kde se křesťané mezi sebou poměřují. To je velmi smutné a hlavně nebiblické. Je to Bůh, kdo předem určil, kdo dostane jaký dar a je to pouze Bůh kdo dává tyto dary. Nemůžu si tedy dary nějak zasluhovat ani přivlastňovat. Jak jistě víte, Nový zákon mluví o určitých seznamech duchovních darů. Jeden je uvedený v 1. Korintským 12. Druhý je v Římanům 12. To se dobře pamatuje. A třetí je na tomto místě. Na všech třech místech je zřejmé, že dary slouží vyššímu účelu a že dárcem je Bůh. V Římanům 12 je kontextem služba lásky. Není tu řeč o hromadění něčeho, co by sloužilo pouze mě. V 1. Korintským Pavel kritizuje sobectví a nezralost křesťanů a 12. kapitola mluví o vzájemné službě duchovními dary a na ní navazuje 13. kapitola o lásce. A na tomto místě, ve 4. kapitole Efezským je kontextem duchovní zralost v Kristu, Pavel mluví o skutečnosti nového života.

V 8. verši začíná velmi zajímavý a tajemný text, který je vlastně citátem starozákonního žalmu.

Pavel zde cituje Žalm 68, který je vlastně modlitbou za vítězství Boha nad nepřáteli. Je to fascinující čtení. Na pozadí tohoto žalmu můžeme vykládat verše 8-10. O čem je ten žalm a proč Pavel cituje tento žalm? Bůh v tomto žalmu povstává a rozptyluje nepřátele Izraele a ti se zmateně dávají na útěk. Nebeský válečník způsobí, že králové a jejich armády chaoticky prchají před Boží armádou. V duchovním smyslu tušíme, že jde o Boží spravedlivý soud nad lidským hříchem. Tímto žalmem Pavel ukazuje, že oblast duchovních darů je spojena s tématem duchovního boje. Bůh nedává duchovní dary jen tak pro nic za nic, ale dává je církvi z konkrétního důvodu. Až se dostaneme v říjnu k 6. kapitole, která je o duchovní zbroji, bude zřejmá souvislost duchovních darů a duchovního boje. Každopádně Pavel cituje Žalm 68, aby zdůvodnil křesťanům v první církvi, že je to Bůh, kdo bojuje a je to Bůh kdo dává duchovní dary. Není to lidská zásluha. Ale jsou to lidé, které si Bůh používá. Občas se stává, že jako křesťané zapomínáme, že to nejsou naše dary, ale Boží dary jeho lidu, proto bychom neměli obdivovat lidi, za to, jak je Bůh obdaroval, ale měli bychom být Bohu vděční za to, že tyto lidi obdaroval, aby sloužili.

Konkrétně v Pavlově argumentu je řeč o vystoupení vzhůru a sestoupení dolů. To může odkazovat jednak ke Kristově vtělení, to znamená, že neomezený Bůh Syn se stává jedním z lidí. Také to jistě ukazuje ke Kristově smrti a vzkříšení. Zajímavá možnost je, že Kristus sestoupil do šeolu, jak vyznáváme v apoštolském vyznání a zvěstoval evangelium mrtvým, jak to čteme u apoštola Petra a pak vystupuje zpět do země živých. Než abychom museli toto tajemství zbavit jeho krásy, uvažujme raději dále nad tím, co to znamená na tomto místě a o je výsledkem tohoto vystupování a sestupování. Kristus jako vítězný Král zajal nepřátele (v 8) a ve verši 10, aby naplnil vše, co jest. A pak následuje zmíněný „seznam“ duchovních darů. Tedy Kristovo dílo má nějaký cíl a důvod. Za prvé, porazí nepřítele, Satana a jeho armádu. A za druhé, dá dary lidem. Pavel používá zajímavý obraz, který byl srozumitelný v tehdejším světě. Používá ho vícekrát, i v 1. Korintským. Je to vítězný průvod. Když Římané porazili nepřátele, vedli je vítězným průvodem spoutány do Říma a vojáci je veřejně ukazovali občanům jako válečnou trofej.

Smutné je, že pak je zavedli do Kolosea a nechali je zmasakrovat zvířaty nebo legiemi v potupné a zvrácené hře na život a na smrt, která byla předem rozhodnutá. Takto zahynulo i mnoho křesťanů, kteří byli zmasakrováni při pronásledováních. Nakonec, ani nám tento obraz není cizí, když sledujeme události okolo Islámského státu. Ten zmasakroval skoro 800 vojáků před kamerami a jejich těla naházel do řeky a nebo do masových hrobů. Samozřejmě tragické na tom je, že to nebyli jen zajatí vojáci, to by bylo hrozné, protože je to porušení mezinárodních válečných konvencí a to by bylo trestuhodné. Ale byly to civilní oběti, mj. křesťané i muslimové, jinak věřící, kteří odmítli sklonit hlavu před tímto radikálním islámským hnutím, ženy a děti. Tato ukázka krutosti, bezohlednosti a zvrácenosti věřím nebude zapomenuta a bude věřím spravedlivě potrestána. Ale pojďme zpět k našemu dnešnímu slovu.

Nezapomeňme, že Bůh není krutý tyran, ale spravedlivý Soudce, který trestá hřích. On má právo potrestat hřích a kdyby to neudělal, byl by to výsměch spravedlnosti. Vraždy, násilí, krutost a bezohlednost je správné potrestat, na tom se doufám, shodneme.

Ale Boží měřítka jsou ještě trochu jinačí než ta naše. Proto je dobré vědět, jaký je Boží standard toho, co je to spravedlnost. Předně, spravedlnost je vnitřní, tedy je to věc duchovní a věc víry. Bůh nás činí spravedlivé skrze víru v Krista. A za druhé je to poslušnost Božím principům a pravidlům, není to vymýšlení našich lidských norem a principů.

Když to shrneme, Pavel ukazuje na starozákonním příkladu ze Žalmu 68, že je to Boží milost, která dává dary, není to člověk, který dává. Je to Boží vítězství nad nepřáteli, není to lidská válka. A je to Kristus, kdo je vítězný Král a dává dary věřícím. A dary nejsou dány jen tak, pro nic za nic, ale za konkrétním účelem, to rozvineme za chvíli.

Pojďme již ale na druhou část, kde Pavel pokračuje od 11. verše.

(Přečti verše 11-12)

Obdarovaní vedoucí vyzbrojují celé tělo ke vzájemné službě (v 11-16)

Tuto část rozdělím do třech dalších podčástí. Za prvé, verš 11, je to Kristova svrchovaná milost, která dává dary církvi. Za druhé, verš 12, rolí vedoucích je vystrojovat svaté k dílu služby. A konečně za třetí, verše 13-16, křesťanská služba má konkrétní cíle.

11. verš zmiňuje 5 konkrétních darů, nebo se dá také říct rolí vedoucích. Někdy se diskutuje, zda některé duchovní dary byly dány jen první církvi a dnes se již nevyskytují. I když respektuji tento výklad, nejsem stejného názoru. Věřím, že dnešní církev disponuje z Boží milosti stejnými duchovními dary jako první církev. K tomu ale povím více za chvíli. První darem je dar apoštolství. Nebo lépe řečeno v kontextu, Kristus povolal některé za apoštoly, aby své vyvolené (totiž křesťany) dokonale připravil k dílu služby. Dovolte mi to blíže upřesnit. Za prvé, je třeba říct, že apoštolové typu Petr nebo Pavel dnes již nejsou. Stejně jako Ježíš je dnes přítomný skrze Ducha svatého a nechodí fyzicky mezi námi. Za druhé, apoštolským svědectvím je Písmo svaté. V 1. Janově 1 čteme, že je to svědectví z generace na generaci, které je slovně předávané. V 2. Timoteovi čteme, že celé Písmo je inspirovaným Božím slovem.

A v našem listu Efezským 2,20 se dovídáme, že církev stojí na apoštolech a prorocích a úhelným kamenem je Kristus. Znamená to, že je to jen první generace, na které stojí církev? Já věřím, že ano.

Nemůžeme začít vpisovat do Bible nové věci stejně jako nemůžeme začít vydávat naše nové vlastní učení. Naopak, je úkolem církve věrně a správně vykládat, interpretovat Písmo. Některé církve věří v tzv. Apoštolskou sukcesi, tedy že Petr byl prvním biskupem, de facto papežem a že doslova předával svůj primát dalším lidem po něm. I když můžeme takové učení v rámci ekumenismu respektovat, jen těžko bychom to vyvozovali z listu Efezským. Naopak, když vidíme, že to nejsou jen apoštolové, ale také proroci a evangelisté a učitelé a pastýři, a text uvádí vždy množné číslo, je jasné, že to není jedna osoba, ale že jich je více. Tedy já osobně v apoštolskou sukcesi nevěřím a naopak věřím, je vedoucích v církvi je více, je jeden Pastor s velkým P – pastýř Ježíš. Zatímco je více „podpastýřů“. Tedy zatímco apoštolové Petr a Pavel jsou u Pána a teď tu žádní takoví stejného druhu nejsou, na druhou stranu, když se podíváme na funkci apoštola jako někoho kdo nese zvěst na nová místa, doslova z originálního jazyka je vyslaný, aby nesl zvěst za hranice svého domova, tak je zřejmé že v tomto smyslu je dnes apoštolů dost.

Někteří křesťanští vedoucí jsou skutečně povoláni Bohem k tomu, aby zakládali nové církve, sbory a stanice pro Boží slávu, proto, aby noví lidé uvěřili a sloužili Pánu Bohu. Když si uvědomíme, že náš sbor JM a stanice Skalka a Ládví je tohoto krásným příkladem, myslím, že nás to povzbudí. Druhý důležitý dar, který souvisí se službou zakládání sborů a nesením poselství, je dar proroctví. Platí zde stejné omezení, proroci ve starozákonním slova smyslu již nejsou. Posledním takovým prorokem byl Jan křtitel. A je psáno, že Jan byl největším prorokem Starého zákona, ale je psáno, že po něm přijde někdo větší. A tím nejsou lidé, ale je to Ježíš. Na druhou stranu v Novém zákoně čteme o prorocích typu Agabus, kteří správně předávali konkrétní proroctví novozákonní církvi. Např. varovali před neúrodou, tedy v jakémsi smyslu jim Bůh dal vidění budoucích věcí. Stejně tak předpověděl tento prorok utrpení a smrt Pavla, jak se to pak skutečně stalo.

Když ale porovnáme rozsah a závažnost starozákonních proroctví typu Izajáš a Daniel a porovnáme-li jejich proroctví s novozákonními (např. Agabus), uvědomíme si, že proroctví v Novém zákoně není totéž jako ve Starém zákoně. Novozákonní proroci jsou jaksi omezení, dávají konkrétní pokyny místní církvi, jejich proroctví je omezené tím, co říká Písmo. V tomto smyslu věřím, že i dnes Bůh dává proroctví skrze proroky. Dám jeden osobní příklad. Sám jsem byl členem letniční církve, kde byl prorok, který měl sny a pak nám je říkal. A dávalo to smysl a bylo to v souladu s Písmy a obohacovalo to církev. On nebyl středem pozornosti, nechtěl být, ale bylo to o Bohu, růstu církve a o Kristu. Takové proroctví je žádoucí a velmi potřebné pro dnešní dobu. Nakonec apoštol Pavel v 1. Tesalonickým říká, že nemáme pohrdat duchovními dary a v 1. Korintským říká, že máme prosit Pána Církve o vyšší dary, zejména o dar proroctví. Takže apoštolové a proroci dnes jistě jsou, ale nemají stejnou funkci jako v době Pána Ježíše a ve Starém zákoně.

Třetím Kristovým darem místní církvi jsou evangelisté.

Když mluvíme o zakládání sborů a stanic a oslovování nových lidí evangeliem, uvědomíme si, jak absurdní by bylo, kdybychom mezi námi neměli evangelisty. Ano, evangelizace a sdílení dobré naděje s druhými je úkol každého věřícího, ať už má dar evangelizace nebo ne.

Na druhou stranu je zřejmé, že někteří vedoucí tento dar mají v hojnosti od Pána a Bůh si je používá k vedení nevěřících lidí ke Kristu. Nechci raději jmenovat, ale i v našem sboru máme lidi, kteří tento dar mají a tento úkol zodpovědně dělají a máme užitek z jejich služby. Nezapomeňme ale na účel, který jejich služba má. Pán dal apoštoly a proroky a evangelisty, aby připravil svaté k dílu služby. Tedy evangelisté mají připravovat a vést další křesťany k evangelizaci. Křesťané nejsou konzumenti evangelia, ale jsou to služebníci dobré naděje. Jinak by to ani nemohlo fungovat. Žeň je veliká, ale dělníků málo, jak říká Pán Ježíš v evangeliích.

Čtvrtým duchovním darem je pastýřství. Tedy skupina lidí, kteří se nazývají pastýři či pastoři. Teď nemluvíme o titulu vedoucího sboru nebo sborové části, ale mluvíme o duchovním daru pastýře. Je zřejmé, že Pavel používá množné číslo. Jak tomu máme rozumět? V jistém smyslu je to tak, že starší/presbyteři mají mít dar pastýřského vedení.

Pastýř Ježíš je pastýřem, který se stará o ovce, ale povolává své „podpastýře“, aby chránili Boží lid před vlky. A zároveň je vyváděli na pastvu Božího slova. Pastýř má berlu a ta má dvojí funkci.

Mlátí a odhání vlky – zlé lidi, kteří chtějí závadným učením zničit církev. A za druhé berla je symbol vedení, tedy ovce následují pastýře tam, kam jde, protože ví, že je vede na dobré místo, na dobrou pastvu.
O každém z těchto darů by se dalo udělat celé setkání nebo dokonce série zamyšlení či vyučování, na to teď ale nemáme prostor. Posledním darem, o kterém se zmiňuje apoštol Pavel v našem dnešním textu je učitel. Tedy církev má své učitele. Není to tak, že by se někdo rozhodl, že se stane učitelem. Nemluvíme tu o civilním povolání. Může to být i tak, že někdo, kdo je povoláním učitel, je i povoláním učitel:) Tedy jak ve škole, tak v církvi. Ale nemusí to tak být, spíše častěji to tak není. To, že někdo má vystudovanou pedagogiku, nemusí ještě být učitelem Božího slova. Učitel Božího slova má na starosti vyučování v menších skupinkách nebo z kazatelny káže Boží slovo. Nezapomeňme na kontext. Ježíš povolává některé za apoštoly, jiné za proroky, jiné za evangelisty a jiné za pastýře a učitele.

Je pravda, že někdo může mít více duchovních darů, zvláště starší a pastoři/kazatelé častěji mívají více darů.

Nedívejme se ale tolik na lidi a na to, jak jsou úžasní, že mají dary, ale dívejme se na to, k čemu to je.

Ježíš povolal těchto pět darů – těchto pět skupin lidí, aby připravil svaté, každého křesťana v místní církvi ke službě. Aby se to stalo, musí být splněny dvě podmínky. Za prvé, tyto dary a lidé musí sloužit.
A za druhé, lidé, kteří mají být vedeni ke službě, se musí nechat vést a musí se zapojit do služby. To je praktická otázka, která se nedá vyřešit z kazatelny, ale musí se realizovat v osobnějším kontextu. Proto máme na Skalce starší a diakony, kteří slouží v církvi a vyhledávají lidi a uschopňují je ke službě. Naopak, pokud nejsi starší a nebo diakon, je potřeba, aby ses zapojil(a) do služby.

Pojďme teď již k cíli tohoto povolání…

(přečti verše 13-16)

Co je tedy cílem? Cílem je za prvé, dokonalá připravenost k k dílu služby bodování Kristova těla (v 12). Za druhé, cílem těchto darů je služba k dosažení jednoty ve víře a poznání Božího Syna (v 13).

A za třetí, cílem této služby je duchovní zralost. Proto jsem nazval toto zamyšlení duchovní růst. Cílem služby duchovních darů je duchovní zralost.

Tedy o tom prvním jsme již mluvili. Apoštolové a proroci a evangelisté a učitelé a pastýři nemají dary jen tak pro sebe nebo ke službě druhým, ale mají vytvářet a vést nové vedoucí ke službě. Mají vést křesťany k tomu, aby sloužili. Co to konkrétně znamená? Dám jeden malý příklad. 13.10. začíná kurz objevování křesťanství. Mým úkolem je připravit některé z vás k tomu, abyste sloužili hledajícím lidem ke spasení. To znamená, že pojedeme na školení do Olomouce v říjnu, abychom lépe pochopili, co tato služba znamená a o čem je kurz Objevování křesťanství. Znamená to, že před tím, než začne tento kurz, musíme se na to připravit. Jsou potřeba vedoucí i křesťanští účastníci, kteří pozvou své přátelé a budou pro ně připravovat večeři, kávu, čaj a pak si s nimi budou povídat o víře. To je jen jeden izolovaný příklad. Takových příkladů můžu uvést více. Dalším je služba angličtiny na Skalce. Je to misijní služba, kde učitel nejen učí angličtinu, ale také vede lidi ke Kristu. Je třeba spousta pomocníků, kteří budou například registrovat, uklízet, připravovat učebny, vyprazdňovat myčku… a samozřejmě potřebujeme učitele a také křesťanské účastníky, kteří pozvou své známé. Bez vás nemůže tato služba být účinná. Dalším příkladem je besídka. Potřebujeme pomocníky i vedoucí pro nedělní službu dětem. Stejně tak mládež.

Duchovní dary nejsou samoúčelné, musí sloužit a vedoucí vedou další křesťany, aby se zapojili svými dary. Dalším příkladem může být bohoslužba v neděli. Dnes večer začínáme večerní setkání a jak v dopoledním, tak večerním setkání je potřeba zapojení křesťanů, nemluvím tu jen o čtení Bible, ale o vyučování, kázání, sdílení svědectví, modlitbách, přípravě jídla a úklidu. Je mnoho možností, kde se můžeš jako křesťan zapojit a je naší odpovědností vás k tomu vyzvat, proto to teď dělám a budu dělat i dál.

Cílem toho všeho v první řadě ale není služba sama, ale služba slouží k tomu, aby byl Bůh oslaven a my jsme dosáhli zralosti. Služba je prostředek, ne cíl. Služba je prostředek našeho růstu.

Kdybych to měl shrnout jedním veršem z dnešního textu, klíčový je podle mě verš 13, který říká, že máme dosáhnout duchovní zralosti měřeno mírou Kristovy plnosti. To znamená, že nemáme být jako děti, jinými slovy konzumenti v duchovním supermarketu, ale máme růst v charakteru i ve službě.

Dovolte mi použít obraz z jednoho románu, který teď čtu. Tento román byl i zfilmován, jmenuje se česky Divergence. Viděli jste někdo ten film? Četli jste někdo knihu? Já ji právě čtu. Jde o sci-fi román zasazený do nedaleké budoucnosti. Společnost je po válce a má strach, aby úplně nezanikla, proto je rozdělena do 5 frakcí. Nebudu se zaměřovat na detaily, jen povím hlavní myšlenku. Hlavní hrdinka vyrůstá ve frakci „sebezapření“, ale nedaří se jí žít v souladu s pravidly její frakce. Je jiná než ostatní, je divergentní. Autorka je věřící a mluví o pěti lidských ctnostech.

Za prvé, o pravdomluvnosti, za druhé, o sebezapření, za třetí o odvaze, za čtvrté o schopnosti udržovat jednotu a mír a za páté o touze po poznání. Každá ctnost má za cíl rozvoj určitých kvalit. Hlavní hrdinka Beatrice se narodila do frakce, která má za životní motto sebezapření. Od malička se učí sloužit druhým, přenechávat místo v autobusu, sytit hladové, pomáhat s úklidem a sloužit. Má se ale rozhodnout, zda bude takto sloužit celý život. Má možnost volby, kde chce být, v jaké frakci. Nakonec se rozhodne pro odvahu. Musí opustit svou rodinu, musí se učit střílet ze zbraně, překonávat svůj strach, rychle utíkat a bojovat s nepřítelem i sama se sebou.

Myslím, že je to dobrý obraz duchovního růstu i cíle duchovních darů. Nikdo z nás nejsme dokonalí. Nejen že hřešíme a jsme slabí, ale ani ve službě nejsme dokonale připravení. Náš charakter se potřebuje měnit, potřebujeme zrát. Potřebujeme trénink a vedení, aby z nás mohlo vyjít to nejlepší k Boží slávě. Moje výzva je prostá: Jsi připraven(a) duchovně růst a učit se nové věci? Věřím, že Bůh chce, abychom duchovně rostli a rozvíjeli se v obdarování, které nám dal. Jsi připraven(a) vstoupit do nové služby? Možná to bude pro Tebe maličkost, ale pro druhé to bude znamenat hodně. Dary nám Bůh nedal jen tak pro nic za nic, ale abychom jimi druhým sloužili.

Sloužili k čemu? K poznání Božího Syna, k jednotě a ke zralosti v lidství měřeno mírou Kristovy plnosti. Přijměme proto výzvu k boji. Ne fyzickému boji, ale k duchovnímu. Buď budeš dál duchovním konzumentem evangelia a budeš nedospělý ve víře, nebo se rozhodneš růst (mj. skrze službu) a budeš hledat příležitosti ke službě. Nemusí to být obrovské úkoly, začíná to od malých rozhodnutí a úkolů. Přeji nám všem, abychom dorůstali zralého lidství měřeno mírou Kristovy plnosti. Mark bude příště pokračovat od verše 17. Pán buď s námi všemi. Amen.