Ježíšova modlitba

Ježíšova velekněžská modlitba, palmová neděle, Jan 17, CB Skalka

 

Úvod

Milí Kristovi přátelé, přiblížily se Velikonoce, dnes slavíme Palmovou neděli. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslátku jako král. Izraelský král. Král Izraele, kterého jeho vlastní nepřijali. Král, který měl nad vlastní gilotinou napsáno rex. Tedy ne komisař Rex, ale známá zkratka INRI. Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum. Ježíš Nazaretský je králem Židů. Paradoxně to nechal napsat Pilát, který jej nakonec na přání Ježíšových vlastních lidí nechal ukřižovat. Nepředbíhejme ale, o tom budeme mluvit až příští pátek. Ježíš je v tuto chvíli živý a vjíždí do hlavního města provincie. Lidé na znamení příjezdu krále mávali palmovými ratolestmi. Proto se tato neděle nazývá palmová. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslátku. To symbolizuje, že je pokojným králem, Mesijášem, který nebude dobývat Izrael na Římanech mocí. Místo aby přinesl revoluci svému národu, přináší revoluci lidského srdce. Místo aby přinesl násilí, přináší radost a pokoj. Místo aby zabíjel a ničil, uzdravuje, odpouští hříchy a vítězí nad vlastní smrtí a smrtí všech. Bůh se stává člověkem, aby zemřel za hříchy lidu. Ježíš byl v tuto chvíli jednička, byl populární, protože vzkřísil Lazara z mrtvých. Byl oslavovaný jako vítěz a král! V tuto chvíli Ježíš naplňuje proroctví o tom, co se mělo stát (Za 9,9), že král vjede do hlavního města na oslátku. Prorok Zacharijáš to popsal krásně: „Rozjásej se jeruzalémská dcero, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti“. Triumfální chvíle, která náleží samotnému Mesijáši. Přitom každý znalec Písma věděl, že tento atribut Mesijáše náleží jen samotnému Bohu. Když Ježíš vjíždí do hlavního města, stylizuje se do role krále Davida. Tady by zbožný Žid čekal konec, happy end. Farizejové si dokonce v zoufalství řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“. Jak ale víme, tím náš velikonoční příběh nekončí, ale pouze rozehrává hlavní část vyprávění. Za krátko totiž Ježíš předpovídá svoje utrpení a smrt. Ježíš říká: „nyní je má duše sevřena úzkostí… Otče, oslav své jméno…“ Poté Ježíš se svými učedníky strávil několik posledních hodin, aby jim řekl to nejpodstatnější. Tomu se říká tzv. Diskurz v horní místnosti, to jsou kapitoly 13-17. Pro dnešní palmovou neděli jsem zvolil dvoje čtení, právě z Jana 12, kde Ježíš vjíždí na oslátku a zároveň konec tohoto diskurzu, Jana 17, kde je nádherná Ježíšova modlitba. Mezi těmito kapitolami najdeme krásné kapitoly 14 a 16, které mluví o Duchu Svatém a ve středu je kapitola 15, která mluví o spojení mezi Ježíšem a jeho učedníky. Myslím, že 17. kapitola je až symbolicky spojena právě s tímto poutem mezi Ježíšem a námi. Jistě z vlastní zkušenosti víte, že klíčovou spojnicí tohoto vztahu je modlitba. Neztrácejme již více času a nahlédněme do 17. kapitoly, do Ježíšovy velekněžské modlitby. Tu pro zjednodušení a z výkladových důvodů rozdělím do třech částí. Prvních pět veršů se Ježíš modlí za sebe. Najdeme tu krásné vyučování o vztahu mezi Otcem a Synem a jejich vzájemně prokazované slávě. Syn oslavuje Otce a Otec Syna. Druhou část modlitby tvoří verše 6-19, kde se Ježíš modlí za své učedníky. Ježíš je oslaven ve svých učednících. Ježíš je zdrojem jednoty mezi učedníky. A třetí část modlitby jsou verše 20-26, kde se Ježíš modlí za budoucí věřící. Najdeme tu neuvěřitelnou myšlenku, že slávu, kterou Otec dal Ježíšovi a Ježíš svým učedníkům dává i učedníkům svých dvanácti. Máme před sebou jeden z nekrásnějších textů v Bibli. Pojďme se ponořit na několik chvil do obsahu Ježíšovy modlitby a naberme inspiraci pro naše vlastní modlitby. Zároveň můžeme pochopit, co je zdrojem největší radosti v našem životě.

 

  1. Ježíš se modlí za sebe (J 17,1-5)

1 Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, 2 stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. 3 A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. 4 Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. 5 A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět.

 

Máme před sebou jeden z nejhlubších textů Bible, který se netýká jen modlitby, ale vztahů. Je zajímavé, že Pána Boha můžeme poznávat tím líp, jak lépe chápeme vztahy v rodině. Když rozumíme vztahům lidským, můžeme lépe pochopit i tajemství Boží. Vztah lásky mezi Otcem a Synem můžeme nazírat dobře na základě vztahu mezi pozemským otcem a synem. Je pravda, že žijeme v porušeném světě a často se otcové nechovají tak jak by měli a to je často překážkou pochopení Boha. Když se řekne Otec, někomu se může vybavit milující a milovaná a obdivovaná osoba. Někomu se ale může vybavit člověk, který v rodině vůbec nebyl nebo třeba tyran. A to je blbé. Ale funguje to i naopak, když se díváme na tajemství Trojice, na úžasný vztah mezi Otcem a Synem, můžeme lépe pochopit i to, jak by se měl pozemský otec dívat na svého syna.

Na tomto místě vidíme, že Ježíš jako Boží Syn oslavuje Otce a Bůh Otec naopak oslavuje Ježíše jako Syna. Co to znamená konkrétně? Bůh dal Ježíšovi autoritu nad lidským životem. Není možné přijít k Bohu jinak než skrze Ježíše. Pamatuju si dobře, jak se mě kamarádka zeptala, zda musí taky věřit v Ježíše, když už věří v Boha. Podobně se lidé ptají, zda se můžou modlit k Ježíšovi, když už se modlí k Bohu Otci. Na to se dá odpovědět biblicky, když si připomeneme slovo, že Ježíš říká, že „já a Otec jedno jsme“. Tedy kdo se dívá na Ježíše je to jako by se díval na Boha Otce. Když se modlíte k Ježíši, modlíte se zároveň k Otci. Když máte osobní vztah k Ježíšovi, máte zároveň osobní vztah k Bohu Otci. Když uctíváte Ježíše, uctíváte Boha Otce. Tím, že je Syn poslušný a dělá to, co chce Jeho Otec, oslavuje Boha. Když Ježíš dokončil dílo na kříži, vzdal tím slávu Otci v nebi. A když Ježíš vstal z mrtvých, oslavil Otec svého Syna. Otec a Syn se vzájemně oslavují. To možná zní abstraktně, ale představme si to názorně. Když se synovi něco povede, má z toho radost jeho táta. Když syn dostane dobrou známku ve škole, Otec mu řekne, že je na něho hrdý. Když můj syn Vojta řekl první slovíčko, měl jsem z něj velkou radost. Když se Vojtíšek poprvé překulil na druhou stranu, byl jsem na něho hrdý. A to nás čekají další a mnohem významnější věci. Zkrátka z každé věci, která se povede mému synovi, mám jako otec velkou radost. A podobně, syn má radost, když vidí svého otce. Je hrdý, že je jeho syn. Když Vilém promluvil do mikrofonu, Davídek zvolal „táta“. Syn byl hrdý na svého tátu. To je můj táta. Podobně je to věřím s trojicí. Lidské vztahy zrcadlí Trojici Boží. 5. verš navíc odkazuje na Janův prolog, 2. verš, kde je řečeno, Slovo bylo na počátku u Boha. Ježíš je nestvořený, je Božím Synem, který je od věčnosti u Otce v nebi. Když Ježíš dokonal své dílo, zemřel a vstal z mrtvých, ukázal se svým učedníkům, vrátil se na pravici Boží, odkud přijde soudit živé i mrtvé, jak nám to říká apoštolské vyznání víry. Tedy Otec oslaví svého Syna, když ho po jeho ponížení opět povýší.

V první části se Ježíš modlí sám za sebe. Obsah této modlitby je pro nás na první poslech tajemný, ale vidíme, že i skrze tuto modlitbu Syn oslavuje svého Otce. Někdy se můžeme ptát, jestli je v pořádku, aby se křesťan modlil sám za sebe. Na tomto místě vidíme, že Ježíš se modlí sám za sebe. Na tom není nic špatného, je to naprosto normální. Ježíšovi ale jde o Boží slávu. Když se tedy modlíme za sebe, modleme se se stejným záměrem, aby Bůh byl oslaven.

 

 

 

 

 

  1. Ježíš se modlí za své učedníky (6-19)

V druhé části ve verších 6 až 19 se Ježíš modlí za své učedníky.

6 Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. 7 Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; 8 neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. 9 Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; 10 a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. 11 Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. 12 Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. 13 Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. 14 Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 15 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. 16 Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 17 Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. 18 Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. 19 Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.

 

Z této části zdůrazním tři věci. Za prvé, Ježíš je oslaven na svých učednících (verše 6-10). Za druhé, Ježíšovi učedníci jsou ve světě, ale nejsou ze světa (verše 11-12 a 14-19). A za třetí, Ježíš se modlí, aby Jeho učedníci v sobě měli plnost radosti (verš 13).

Za prvé, jak je Ježíš oslaven na svých následovnících? Ježíš má radost z toho, že Jan, Petr, Jakub a další poznali, že Ježíš pochází od Boha. Má radost z toho, že uvěřili v Něho a přijali Jeho slovo. Nemohli by být Jeho učedníci, kdyby nevěřili Jeho slovu a kdyby podle něho nejednali. Podobně ani my se nemůžeme nazývat křesťany, když nevěříme Božímu slovu – Ježíšovým slovům. Naopak, pokud důvěřujeme Ježíšovi a zůstáváme v Jeho slovu, jsme opravdu Jeho učedníky. Pak je Ježíš skrze nás oslaven a má z nás radost.

Za druhé, co znamená, že jsme ve světě, ale nejsme ze světa? Znamená to, že jsme umřeli svému starému způsobu života a žijeme novému. Starý člověk chce věci dělat z vlastního rozumu, z vlastní moudrosti, z vlastní zkušenosti a z vlastní síly. Je to jako tlačit auto a nepoužívat jeho motor. Proč se říká autu auto? Protože slovo auto znamená „samo“. Ve skutečnosti ti chytřejší z nás:) vědí, že auto nejede samo, ale pohání ho motor. Jede na benzín či naftu. Je to primitivní ilustrace, ale používám ji, protože názorně ukazuje, co znamená žít novým životem.

Apoštol Pavel říká, „choďte Duchem a žádosti těla nedokonáte.“ Nebo na jiném místě „Duch působí chtění i činění.“ Nebo „buďte naplňováni Božím Duchem.“ Nebo v pasáži, kterou jsme četli zaznělo „posilujte se v Pánu v převaze Jeho síly“. Říkat o sobě, že jsem křesťan a žít jen z vlastní síly je bláznivé jako tlačit auto, aniž bych nastartoval. Duch Svatý je motorem našeho duchovního života s Kristem. A Ducha svatého poznávám a jsem Jím prostoupen právě v modlitbě. Jistě, auto se dá tlačit po rovině, když jedeme z kopce, můžeme dokonce nasednout a nechat se vést, ale jednou přijde kopec a zjistíme, že auto nevytlačíme. Tomuto obrazu se podobá život člověka bez Ducha Svatého. Neříkám, že křesťanský život je nějaký automat nebo že je to snadné, ale když jsme spojeni s Kristem, když zůstáváme v Jeho přikázání a v Jeho slovu, když jsme naplněni Jeho Duchem, křesťanský život je plný radosti a Boží síly. Jsme ve světě, ale nejsme ze světa… Když máme v sobě Krista a Jeho Ducha, můžeme plout proti proudu. Možná že ti tví přátelé budou říkat, že jsi se zbláznil, když budeš chtít žít podle Božích zásad, poctivě. Proč bys nemohl mít milenku? Proč bys neměl hledat řešení svých problémů v opíjení se alkoholem? Proč bys neměl chtít vysoké postavení a kariéru a místo toho trávit více času s rodinou? Proč bys nemohl občas zalhat? Vždyť bílá lež nikomu neublíží… Nejde v životě o to hlavně nikomu neubližovat? Proč bys měl milovat ty, kteří ti nejsou sympatičtí a těm, kteří ti ublížili, odpouštět? A chození do církve? Čtení Bible? Modlení? Nejsi fanatik? Člověk, který je plný Kristova Ducha vydrží plout proti proudu. Je zřejmé, že když přijdou kopce, když do našeho života vstoupí obtíže, potřebujeme motor a benzín. Bez motoru a bez benzínu kopec nevyjedeš. Potřebujeme Boží slovo a Božího Ducha. Bez něj je náš křesťanský život prázdný jako nádrž auta.

V dnešním čtení jsme četli text z Efeským 6 o duchovním boji. Apoštol Pavel nám říká, že na sebe máme v modlitbě i v životě obléct plnou Boží zbroj. Jsme totiž ve válce. V duchovní válce. Bojujeme proti duchovním mocnostem. Proto potřebujeme bojovat duchovními zbraněmi. Je smutné, že mnoho věřících tento boj již dávno vzdalo a zůstávají pasivní. V tomto slově mě nově oslovil verš 10: „A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.“ Duchovní zbroj není naše, ale dává nám ji Bůh. Abychom mohli odolat ďáblovým svodům, potřebujeme na sebe oblékat znovu Boží zbroj. Tou je především Boží slovo. Na konci pasáže nás Pavel vyzývá k modlitbě: „v každý čas se v Duchu Svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne…“ Jde tedy o spolupráci nás a Boha. Modlitba je duchovní věc, potřebujeme Boží moc a sílu. Z vlastní síly je modlitba předem prohraná a zbytečná věc. Pokud jsme skutečně spojeni Duchem Svatým, má to naopak hluboký smysl a naše modlitby jsou vyslyšeny. Náš život má být životem modlitby. To ale nejde, když se modlíme jen v kostele nebo před jídlem. Ne že by bylo špatné se modlit před jídlem nebo v kostele, právě naopak, ale život modlitby je mnohem víc. To vidíme na Ježíšově životě. Věřím, že když se budeme častěji modlit, když se budeme v modlitbě více spojovat s Bohem, zažijeme mnohem více Boží moci a plnosti. Dokážeme vyjet i ty nejprudší kopce. V modlitbě nacházíme sílu a doplňujeme duchovní sílu k životu.

Pojďme zpět k Janovi 17. Konečně za třetí, verš 13. Ježíš se modlí za své učedníky, aby měli plnost radosti. Když následujeme Krista, když zůstáváme v Jeho slovu, zažíváme plnost radosti. Člověk, který vnímá křesťanskou víru jen jako soupis musíš-nesmíš, bude mít pocit, že ho Bůh nebo církev nějak omezuje nebo mu něco přikazuje. Člověk, který se skutečně setkal s Bohem, člověk, který má Kristem proměněné srdce ale ví, že být v Kristu je zdrojem nekonečné radosti. Křesťan, který je učedníkem ví, že poslušnost Bohu, i když to v očích světa bude vypadat divně, je něco, co nás duchovně naplňuje a z čeho máme radost. Jan je jeden z autorů, který velmi hlubokým způsobem popisuje, jak spojení mezi námi a Bohem vypadá a jak tuto radost získat. Říká, že jako Syn je v Otci, tak my máme být v Kristu. Jinými slovy, když se díváme na Boží slávu, tak jsme proměňováni a posilováni Božím Duchem. Apoštol Pavel to řekl v 2. Korintským 3,18: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni ke stále větší slávě a to vše, mocí Ducha Páně.“ Jinými slovy, když nastartujeme auto, pokud ovšem máme co nastartovat, pokud jsme natankovali, tak se naše auto života rozjede a překonáme sebevětší kopec. Navíc máme obrovskou radost, která se nedá slovy popsat. Lidé to uvidí na našem způsobu života, na způsobu jak mluvíme i na naší tváři. Není to pokrytectví, ale autentický životní styl křesťana. Za to se Ježíš modlí.

 

  1. Ježíš se modlí za budoucí věřící (20-26)

Ježíš se tedy modlí za sebe, modlí se za své učedníky, ale nejen to, modlí se za ty, kdo jednou v Něho uvěří skrze Jeho učedníky. O tom Ježíš mluví od verše 20 do verše 26.

20 Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; 21 aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. 22 Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – 23 já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. 24 Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. 25 Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal. 26 Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“

 

Ježíš říká, že Otec oslaví Syna svou slávou. Říká, že Syn dá poznat svou slávu Jeho učedníkům. A nakonec že dá svou slávu i učedníkům svých učedníků. Jde vlastně o nekonečný řetěz Boží slávy. Dovolte mi primitivní ilustraci. Je to jako s ohněm, který se předává. Jeden oheň zapálí druhý a ten zapálí třetí oheň atd. Jinými slovy, jeden křesťan zapálí druhého, ale zdrojem tohoto ohně je vždy sám Bůh, Duch slávy, Duch Svatý. Někdy se na podstatu tohoto spojení zapomíná. Říká se, hlavně se musí předávat víra z generace na generaci. Ale jak chci předávat něco, co sám nemám? Nebo pokud to mám, jak chci vzbudit víru v druhých lidech? Jediná možnost je žít autentickým životem učedníka Ježíše a mluvit o tom, co to znamená a ukazovat na zdroj mojí radosti, na Krista. Ale zdrojem víry nejsem já sám, ale Ježíš. To Bůh může zapálit oheň v druhých. A proč? Ježíš ukazuje důvod, proč je to důležité. Když jsou lidé prostoupeni Duchem Božím, když lidé hledí na Boží slávu, tak jsou jedno v Kristu. Ne, že je jim všechno jedno. Ale že jsou jednotní v Kristu. Je smutné, že kolem sebe vidíme tolik ne-jednoty mezi křesťany. Někdy se hádáme ohledně bezvýznamných nebo ne tolik důležitých témat. Ale Boží povolání je, aby křesťané byli jednotní. Jednotní, ale v čem? No přece v lásce. Bůh je láska a On je tím, kdo ukazuje svou lásku svému Synu a ten ukazuje svou Lásku svým učedníkům a ti mají ukazovat Boží lásku světu.

 

Závěr

Když to všechno shrneme, Ježíš se ve velekněžské modlitbě modlí za sebe, za své učedníky a za ty, kdo skrze učedníky jednou uvěří. Není to samoúčelné, ale jde o předávání Božího slova, které budí v lidech radost a lásku, ve které jsou lidé sjednoceni. Když hledíme na Ježíše, vidíme, že nemůžeme žít jako doposud, ale něco v nás se změnilo, chceme Ho následovat a chceme žít jako On. Už v prvních verších čteme, že křesťanská víra není o skutkaření nebo o dokazování, že jsem lepší, ale jde o poznání Boha a Ježíše Krista. Ježíš tady ale nemluví o intelektuálním poznávání, ale o duchovním poznání. Poznat Boha nejde jinak než skrze Ježíše Krista a to se děje skrze poznávání Jeho slov a následování. Ježíš nám ukazuje, co to znamená na vztahu mezi Otcem a Synem. Otec miluje svého Syna, je na něho hrdý, když dokončí svůj úkol a Syn je naopak hrdý na svého Otce, že je Jeho Syn. Syn má v Otci nezměrný zdroj radosti. Podobně i Kristův učedník má v Kristu nezměrný zdroj radosti v životě.

Mnohdy ale žijeme tak, jako když tlačíme auto s prázdnou nádrží. Auto se nedá tlačit do kopce. Je třeba natankovat, nastoupit a nastartovat. Tak dokážeme vyjet každý kopec. Když se tedy zahledíme na Boží slávu, jsme prostoupeni Boží láskou a máme v životě radost, která je zřejmá na našem životě, na způsobu našeho mluvení a dokonce na naší tváři. Přeji nám do nastávajících velikonoc, abychom si hlouběji uvědomovali Boží lásku k nám a byli Svatým Duchem více prostoupeni. Přeji nám všem, aby se náš duchovní život prohloubil a naše modlitby byly hlubší než doposud. Přeji nám, abychom mohli v našich životech zakoušet více lásky a radosti a více Boží moci. Mám naději, že i lidé kolem nás uvidí v našich životech něco víc a poznají skrze to Boží lásku a budou chtít mít toho, který je mezi námi a v nás. Ať je Bůh s vámi. Amen.