Láska, která nalézá (Pís 6)

Všechny zdravím, jsem rád, že jsme se tu dneska sešli a že je nás tu tolik, vidím tu i spoustu nových tváří a doufám, že tu nejsou naposled. Důvod, proč tu dnes jsme, teda kromě toho, že se všichni chcete podívat na mě (vtip, hehehe) je samozřejmě to, že se chceme dozvědět něco o Bohu, jeho vztahu k nám a toho, co to pro nás vlastně znamená z hlediska současného života.

Začnu krátkým příběhem. Byl král, který zdědil po svém otci vládu. Bůh se ho ptal, co mu má dát, co si přeje, že kvůli jeho otci mu to dá. Tento král chtěl moudré srdce, aby mohl soudit zemi. Bůh mu za toto pokorné a nesobecké rozhodnutí obrovsky požehnal i bohatstvím, tehle král byl svého času nejmoudřejší a nejbohatší člověk na zemi. Víte o koho šlo? Kdo typoval „Šalamoun“ měl pravdu.

Jenže, ani Šalamoun, ačkoliv postavil Boží chrám a byl s Bohem ve velmi dobrém a důvěrném vztahu, ze začátku, stejně jako nikdo nebyl rezistentní k riziku odpadnutí a hříchu. U Šalamouna byl faktor co mu „zlomil vaz“, ženský. Šalamoun měl 300 manželek a 700 dalších žen, ty ho postupně odvedly od věrnosti Bohu k uctívání model, bůžků, nakonec to končilo i obětováním dětí v ohni a podobnými zvěrstvy. Přes toto všechno ho Bůh nesesadil z trůnu ani nezabil, kvůli tomu, co slíbil jeho otci. Je to povzbuzení pro nás, že Bůh je věrný a i když my jsme nevěrní, on svůj slib nezruší, jeho povolání a jeho dary jsou neodvolatelné. Díky Šalomounovým selháním se nakonec Izrael rozdělil na dvě části. Na druhou stranu, Šalamoun napsal tři knihy Bible. Přísloví, Kazatel a právě tuhle, Píseň Písní.

K tomu, proč jsem o tomhle mluvil, se dostanu dál. Víme, že tahle kniha má dvě roviny výkladu. Jedna je doslovná, pozemská a mluví o lásce a vztahu mezi mužem a ženou, tzn. manžely/snoubenci. Druhá je alegorická, duchovní a popisuje vztah Krista a církve. Jak víme, v Bibli se věčné věci popisují na příkladech pozemských. Ty dobré na dobrých a krásných, ty zlé na zlých a krušných. Kupříkladu, jako se realita prostředí v Nebi popisuje jako město celé ze zlata a drahokamů, s náměstím z křišťálu a peklo jako spalovna mrtvol a odpadků v údolí Hinnom u Jeruzaléma, tak se vztah Krista a církve popisuje na vztahu muže a jeho ženy.

Nejdřív začnu tou výkladovou linií pozemskou, pak se podívám na to, jak se prolínají a pak přejdu do té věčné. Je chyba zanedbat jeden výklad na úkor druhého.

Vykládaný text:

1Kampak tvůj milý šel, ty ženo mnoha krás? Kam se tvůj milý poděl, ať s tebou najdeme ho zas. 2Do zahrádky své sestoupil můj milý na záhony balzámové, v zahradách se pást, lilie nasbírat. 3Můj milý má mne, můj milý je můj. V liliích se pase. 4Krásná jsi, lásko má, jako město Tirsa, jak Jeruzalém nádherná. Respekt budíš jak nazbrojená armáda. 5 Odvrať ode mne své oči, nebo mne o rozum připraví. Vlasy tvé co ve stádu kozičky dolů z Gileádu sbíhají. 6Tvé zuby — ovečky čerstvě umyté, když stádo stoupá z koupele. Každá z nich po dvou rodí a není mezi nimi neplodná. 7Jak z rozpuklého jablka granáty zpod závoje skráň hledí tvá. 8Na šedesát je královen a družek na osmdesát a dívek bezpočet, 9ona je však jediná, holoubek můj, zlato mé. Ona je však jediná pro matičku svou, pro maminku, jež ji za vyvolenou. Jak ji děvčata uzřela, zahrnula ji chválou. Královny a družky počaly ji velebit: 10Kdo je ta, jež dolů jako úsvit hledí, jako luna krásná, jako slunce jasná? Respekt budí jak nazbrojená armáda. 11Do sadu sešel jsem k ořeší podívat se na zeleň ve vádí, podívat se, zda réva vyraší, zda rozkvetly granáty. 12Než má duše zvěděla, na vozy mne stavěla lidu mého šlechetného.

Jak vidíme, v tom textu mluví tři osoby. První je autor, popisuje situaci částečně z odstupu a pokládá otázky dalším dvěma. Další dvě jsou žena a muž. Když se podíváme na verše 4 až 11, jak to vypadá? Napadá mě, že tohle prostě chlap nemůže napsat s vyjímkou situace, kdy je zamilovanej nejen po uši, ale až po kořeny vlasů a v hormonech a endorfinech úplně plave. Pravděpodobně tu každý z vás tenhle stav už někdy zažil. O co mi jde, je potřeba neztratit ze zřetele, že tenhle text napsal Šalamoun, který měl tisíc žen. A nakonec dospěl k závěru, že jedna, ta pravá, kterou má opravdu rád, je lepší než stovky jakýchsi sexuálních pomocnic, u kterých za chvíli ani neví, jak se jmenovaly. Tohle je celkem aktuální do každé doby, tudíž i do té dnešní. Nevím kdy přesně to vzniklo, ale jako měřítko mužnosti a toho, jaký je kdo chlap, se začalo považovat, kolik měl žen, čím víc, tím větší borec. Někteří to začnou brát jako sport, už ani neberou ty ženy jako rovnocené partnery, jen jako jakýsi nástroj k uspokojení pudů, zvýšení skore a masáž ega. Srdce a myšlení těch dotyčných je vůbec nezajímá. A protože od nejmladšího mládí se do mužů tenhle přístup „čím víc žen, tím líp“, odevšad, skrz média a podobně, tlačí, filmy pro mladý jsou tím úplně prosáklý, když se kluk zmíní kamarádům, že chodí s holkou, na co se ho první ptají? Jo, jasně, přesně na to…… samozřejmě, mnohý chce být co největší „borec“. Co nejdřív, co nejvíc, co nejrychleji. No a samozřejmě ne každému to jde, z toho plynou následný frustrace, že si chlap připadá jako méněcenný……. to taky mnozí z nás určitě zažili. A chlap se prostě honí za cizíma ženskýma jako pes za vlastním ocasem, dokud vyčerpáním nepadne, vůbec mu nedochází, že z toho pořádně ani nic nemá. A až časem mu vlastně dojde, pokud je teda chytrej, nechytí během toho někde syfilis nebo AIDS, nebo ho něčí manžel neodstřelí, že to byla úplná ztráta času a většinou ti největší smilníci přijdou na to, že by byl lepší věrný a láskyplný vztah s jednou ženou, podobně jako popisuje Šalamounův text, než toto nahánění náhodných známostí.

Aby si ženy nemyslely, že tu šiju jen do mužů (je mi jasné, že mnohé v duchu kývou, jací že to jsou ti chlapi nedovtipové, že jim to nedochází)….. každopádně u žen sice neplatí, čím víc mužů, tím lepší reputace, ovšem situace, že žena používá partnera jako zbudování nebo potvrzení sociálního statusu, „držák na nacpanou šrajtofli“ a k budování závisti u ostatních „koukejte s kým chodím, to jsem skvělá, co“ není zas tak řídká. A až na konci si taky řekne „stálo to vlastně vůbec za to?“ Písmo nám tu ukazuje cestu, která je jiná a na rozdíl od těchto, funkční.

Ještě musím zmínit. V současný době je jeden z největších stresů u nevěřícího člověka, když se s ním bavím o křesťanství, to že „a to můžete až po svatbě? a to jako věrnost a furt s tou jednou, jo?“ Přikázání věrnosti je viděno jako příšerně omezující až naprosto šikanozní. Je pravda, že člověk, i když to s někým myslí vážně a nehoní se jen za egem, počtem a podobně, se rychle začne nudit, případně v opakující se situaci začne vidět problém, přijdou hádky, problémy, stresy, neshody, složenky, krize, začne hledat únik, nebo začne koukat za plot, že tam je určitě tráva zelenější, ale nakonec, stejně jako Šalamoun, většinou zjistí, že to střídání je opravdu k ničemu a je to pořád to samý, nic se nevyřeší. Když k tomu došel člověk, který testoval opravdu hodně, je na místě se domnívat, že to tak opravdu je. Víte jak vznikají profíci v jakémkoliv oboru? Učí se od těch zkušenějších a učí se z jejich chyb, nečekají , až je udělají sami, nevymýšlí to, co už bylo vymyšleno. Šalamoun měl tisíc žen, to tu nikdo neměl, předpokládám a nakonec dospěl k tomu, co napsal. Takže vidíme, že přikázání věrnosti není vůbec zbytečná buzerace, naopak, spíš člověka navádí tím správným směrem, aniž by si na to musel složitě přicházet sám a napáchat po cestě spoustu škody. Ať jsi mladý křesťan, nově obrácený, nebo veterán, už jsi určitě zažil, že ti někdo tvrdil, že tím, že nestřídáš partnery, o hodně přicházíš. Bůh skrze Šalamouna říká, že nepřicházíš. Samozřejmě je potřeba správně vybírat, pokud mám s někým strávit celý život, musím se trefit dobře, žejo.

Jak jsem říkal, situace u mužů a žen je obecně přenositelná, ovšem, ženy jsou obecně zranitelnější tím, že se jim muž jakoby „vzdálí“, „odcizí“, naznačuje verš 1 až 3, někde pracuje, aby něco získal, zajistil prachy pro rodinu, cokoliv a na vás nemá moc času, připadáte si, že už pro něj nejste důležité, že s vámi skončil, je potřeba ho v uvozovkách najít a přitánout zpátky, ne se vydat hledat jinam. Jak se píše ve verši jedna, „ať najdeme ho zas“. Jak vidíme z konce minulé kapitoly, ta žena hledání nevzdala, nešla jinam. Ani Bůh to s námi nevzdává, ač by nás mohl snadno nahradit. Někdy to může být těžké, pro tu ženu v minulé kapitole to taky těžké bylo, ale výsledek za to často stojí.

Shrnutí té pozemské výkladové linie by mohlo být, že, ač se to někdy nezdá, systém 1+1 navždy, je opravdu nejlepší a když se ti dva někdy odcizí, vzdálí, rozhádají, je možné najít cestu zpět.

Teď se budeme přesouvat do té věčné výkladové stránky, zjistíme, jak je to vlastně mezi Bohem a církví. V jeden moment se ta pozemská a věčná výkladová linie začnou prolínat. Konec minulé kapitoly ukazuje motiv ztráty, odcizení, oddělení. Žena vyšla z domu za svým mužem, ten už byl pryč, jí zbila místní ochranka, do krve, ergo důkladně, sebrali jí část šatů. Nechali jí ležet na ulici. Kde on je, to jsme se nedozvěděli. Šestá kapitola objasňuje další vývoj. Nešel do putiky s chlapama hrát karty, šel sbírat do svojí zahrady lilie. Dá se předpokládat, že asi pro ní (k čemu by byly jemu, že jo). V začátku kapitoly je vidět, že ta žena zjistila, kde on je, šla za ním, setkali se a začíná ta nálož romantických vyznání a superlativů. Tohle se dá vztáhnout na obraz Boha, který klepe člověku na dveře, ten nejdřív nechce, pak si to rozmyslí a vydá se ho hledat. A stejně jako ten muž svojí ženu neodepsal, naopak, stejně tak Bůh neodepíše nás, hledá člověka a současně se nechává najít.

V tomto výkladu, z hlediska věčnosti, je muž Kristus a žena církev, jeho nevěsta. Takový vztah, jako má muž k té ženě, má Ježíš ke svojí církvi. Nevzdá se jí, nenechá jí, neopustí jí a nenahradí jí jinou a lepší. I historicky to tak bylo, on tu byl, musel odejít, dočasně se vzdálit a i když to vypadá někdy, že na nás zapoměl, že se dlouho nevrací, víme, že nezapoměl. Že si nenašel někoho jiného, ale něco pro nás chystá a jednou se vrátí. A pak už žádné loučení nebude.

Teď definitivně přecházíme do věčné roviny. Ta je velmi důležitá. Všimněte si toho lichotivého popisu ženy. Když to vztáhneme na současnou církev, no, momentálně na biblické studujeme 1. list apoštola Pavla do Korintu, Pavel píše, že Bůh si povolává hlavně obyčejné lidi, jen málo mocných, urozených, silných, atd. A z Písma víme, že každý člověk je hříšník. To zrovna není na záplavu superlativů, co? Tak proč? To je prosté. Ve hře jsou další dva faktory. První je, že láska dokáže přehlížet nedostatky. Pokud chlap bude milovat svojí ženu tak, jako ten v tom textu, nebude mu vadit, že má skleněné oko. Vidíme tu, jak Bůh vidí církev, ne proto, že by si to zasloužila, ale proto, že jí miluje, vybral si jí, vyvolil. Nejde o to, že naše církev na Skalce je dokonalá, jsme tu všichni bez hříchu, nebo máme samé dobré skutky, ale o to, že si nás Bůh vybral a má nás rád.

Druhý faktor je tento. Popis ženy přichází až potom, co se ti dva znovu setkají, to se dá vztáhnout na situaci potom, až se Ježíš znovu vrátí. Pak už budeme jiní, budeme mít těla jako má on, nepodléhající smrti a zkáze, budeme očištěni od jakéhokoliv vlivu hříchu, od přítomnosti hříchu. Když si všimnete dvakrát opakované věty „budíš respekt jako nazbrojená armáda“….. no, víme, že Bůh si povolává hlavně obyčejné lidi a že úkolem církve ani není primárně bojovat. Církev respekt jako armáda opravdu nebudí. Rozhodně v očích světa není vůbec považovaná za relevantní bojovou sílu. Ovšem, z hlediska věčnosti, až po návratu Ježíše dostaneme nová těla a budeme s ním vládnout, jak Ježíš říká „kdo zvítězí, tomu dám vládu nad národy, bude je rozbíjet jako hliněné nádobí železnou berlou“ to už je jiná situace, což? Až Ježíš zničí všechno zlo, už nebude bolest, utrpení, nářek, problémy, nemoci, smrt….. to už je na co se těšit, ne?

Takže, co si z toho kdo z nás může odnést? Jak nově obrácený, tak zkušený křesťan, nebo, jak já s oblibou říkám, veterán, i nekřesťan, vím že jich tu pár je, Si může uvědomit: lepší věrný vztah s jednou, postavený na Boží lásce, moci, milosti a věrnosti, než střídání stovek partnerů. I ten největší „zkoušeč“ k tomu nakonec dojde. Za druhé, Bůh člověka neopouští. I když mu člověk ještě nepatří, Bůh ho nepřestává hledat a taky, i když to vypadá, že nám Bůh někam zmizel a okolnosti jsou mizerné, ta Bůh nás nezanechal. Neodepsal. Naopak, něco dobrého pro nás chystá.

Za třetí, pokud se člověk přidá do Kristovy církve, tím, že uvěří v Ježíše Krista, stane se součástí jeho nevěsty a všechny ty superlativy z Boží strany se budou vztahovat i na něj. A to už stojí za přemýšlení, ne? Pokud ještě nejsi součástí církve a nebyl jsi pokřtěn, je možné být pokřtěn 8.6. Pokud nejsi členem, co ti brání se jím stát?

Amen.

(Autorem tohoto zamyšlení je Ing. Karel Cihelník)