Neděle vzkříšení (Jan 20-21)

Milí přátelé, bratři a sestry, ať už na Skalce nebo pokud nás posloucháte na internetu. Dnes je neděle vzkříšení. V pátek byl Ježíš ukřižován za naše hříchy, zemřel a byl pohřben. Dnes, třetího dne, slavně z hrobu vstal. Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen! Zároveň dnešním slovem uzavíráme sérii 40 dní s Biblí, která byla zacílena na Janovo evangelium. Budeme dnes vykládat konec velikonočního pašijového příběhu z Jana 20-21. Kázání rozdělím do dvou částí. Za prvé, vzkříšení. Ježíš vstal z mrtvých. Celý křesťanský život nestojí na smrti, ale právě na životě. Jak říká apoštol Pavel, kdyby Kristus nevstal z mrtvých, celá naše víra je marná. Přesto tolik lidí žije jako kdyby se to nikdy nestalo. Můžeme tento fenomén pracovně nazvat čekání na smrt… a nebo jinými slovy, život křesťanské zombie. A druhá část kázání, zjevení. Ne nějaký zjev či vytržení ve snu, ale zkrátka skutečnost, že se Kristus opravdu ukázal mnoha lidem po svém zmrtvýchvstání… Jinými slovy, křesťanská víra je živé svědectví. Každý z nás, jsme-li v Kristu, jsme-li pokřtěni, jsme živým dokladem skutečnosti, že Kristus vstal z mrtvých. To se nutně musí projevit na našem životě.
1. Vzkříšení
Když navážu na to, co bylo řečeno v pátek. Ježíšova smrt jeho učedníky zaskočila. Byli v šoku z toho, co se stalo. Z toho, že Josef z Arimatie a Marie začali provádět obvyklé pohřební úkony je patrné, že neočekávali, že by Ježíš mohl vstát z mrtvých. Když se šla Marie s Ježíšem naposledy rozloučit, byla v šoku, když Ježíšovo tělo nenalezla. „Našeho Pána vzali z hrobu a nevíme, kam ho položili“. Opravdu problém. Také se vám to stává, že se věci nevyvíjejí směrem, kterým chcete? Bůh Marii zaskočil. Přišla uctít památku milovaného mistra a jeho tělo nikde. Učedníci rychle spěchají k hrobu, aby si to sami na vlastní oči ověřili. Petr i Jan viděli, že je to pravda. Apoštol Jan, autor Janova evangelia, po letech dodává zajímavou vsuvku, že když viděl, že byl hrob prázdný, uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Synoptická evangelia jsou v tomto ohledu surovější a skeptičtější. Marie stále plakala a nemohla uvěřit, že už se s Ježíšovým tělem nerozloučí. Najednou uviděla anděly, kteří jí pokládají otázku: „proč pláčeš?“. Marie znovu opakuje: „vzali mého Pána a nevím, kam položili jeho tělo“. Najednou cítí, že za ní někdo stojí. Otočí se a muž jí pokládá stejnou otázku: „proč pláčeš?“. Marie odpovídá stejně.Vůbec si neuvědomila, že je u ní vzkříšený Ježíš. Ježíš ji oslovil osobně: „Marie“. V tom Marie náhle procitla a uvědomila si, že je to Ježíš. Její šupiny spadly s očí a náhle vidí. Je zajímavé, že žena neprocitla, když viděla Ježíše, ale když slyšela jeho hlas. Někdy lidé říkají, kdybychom žili v době Ježíše, určitě bychom uvěřili. Jsem k tomu dost skeptický. Stejně jako za dob Mojžíše, když lidé viděli velké věci, stejně pochybovali a chtěli se vrá !@#$%^&* zpět do Egypta. Raději chtěli být otroci než aby na základě zázraků, které viděli, uvěřili a poslechli. Podobně je to s lidmi v Ježíšově době. Ptali se Ježíše, jaké znamení nám dáš, abychom v Tebe uvěřili? A tak je to i dnes… I když lidé slyší o zázracích, stejně je zpochybňují a neuvěří. Zkrátka vidět není totéž co věřit. Ne nadarmo nám Písmo říká, víra roste ze slyšení. Chcete příklad ze života? Jak je to s dětmi a pohádkami. Když dítě slyší vyprávění, může pracovat fantazie a představy a myšlení dítěte se rozvíjí. Ale když jen kouká na televizi, je pasivním konzumentem představ, které dává televize. Podobně je to s námi. Kdybychom byli ve víře závislí jen na tom, co můžeme vidět, čeho se můžeme dotknout, asi bychom byli pěkně omezení.

Proto Pán Ježíš říká, blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili. Zkrátka víra roste ze slyšení. Není to ale slyšení nesmyslů a vymyšlených příběhů, ale je to ze slyšení pravdivého a skutečného slova. Křesťanská víra roste ze slyšení pravdy evangelia. Co to znamená? Slyšení evangelia nám zprostředkovává osobní vztah s Ježíšem. Marie slyšela své vlastní jméno od Ježíše… „Marie“ a uvěřila, že Ježíš vstal z mrtvých. Slyšíš Boží hlas? Jak ho slyšíš? Tím hlavním způsobem, jak k nám dnes Bůh mluví je skrze slyšené slovo evangelia. Když čteme nahlas Bibli, něco se v nás děje. Naše skeptické, tvrdé a zmrzlé srdce taje a naše nitro je zasaženo Bohem. Jaká je reakce Marie? Zvolá „Můj mistře“ a poklekne před ním. Jaká je naše reakce na Boží slovo? Je to uctívání jako u Marie?
Marie sdělila svou zkušenost ze setkání s Ježíšem dalším učedníkům, ale ti jí nevěřili. Ježíš jí dokonce řekl, co jim má říct, totiž že odchází k Otci do nebe. Už to od něho slyšeli před tím, ale stejně jí nevěřili, když jim to řekla. Co z toho vyplývá pro nás? Nevím, jak vy, ale když mi někdo povídá své zkušenosti s Bohem, jsem k tomu nejprve skeptický a těžko se mi to chápe. Ale tím, že mám vlastní zkušenosti s Bohem, jsem otevřený slyšet to, co mi druhý věřící říká.
Zkrátka zkušenosti s Bohem je možné zprostředkovat někomu, kdo má vlastní zkušenosti. Dám příklad ze života. Když budu vypravovat jinému tatínkovi, jak je krásné, že můj syn roste a jak je úžasné, že už se mu prořezali dva zoubky, mám naději, že mě dobře pochopí a vyvolám v něm vzpomínky na jeho dítě… Když to ale budu říkat někomu, kdo je svobodný nebo nemá děti, těžko můžu očekávat, že se se mnou citově spojí. Možná mu to připomene jeho pejska nebo jeho dětství… snad. Možná když je hodně empatický, řekne, to je krásný… je to jen příklad… Podobně je to myslím s vírou. Když ateistovi budu povídat o svých zážitcích s Bohem, nemůžu od něho očekávat, že mi uvěří a že bude nadšeně přijímat to, co mu říkám. Má tedy smysl mluvit o svých zážitcích s Bohem? Je zřejmé, že svědectví je subjektivní, ale jelikož jsme schopni nahlížet u druhých to, co sami zakoušíme nebo s čím se dokážeme aspoň z části ztotožnit, zkušenosti a svědectví jsou také trans-subjektivní. Jinými slovy je možné je předávat lidem, co mají zkušenosti nebo co jsou otevření.
Když se Ježíšovi učedníci sami setkali za zavřenými dveřmi s Ježíšem, uvěřili. Tomáš nebyl s nimi, ale když se sám setkal se vzkříšeným Pánem, uvěřil.
Když Tomáš vložil prsty do jeho ran, přesvědčilo ho to. Blahoslavení ale ti, kdo neviděli, ale uvěřili. Zkrátka je to vlastní duchovní zkušenost a stejnou měrou také Boží slovo, které v nás vzbudí víru. Tomáš se nesetkal s figurínou, ale mluvil s živým Ježíšem. Ježíš k němu mluví: „Podívej se a sáhni si na mé rány! Už nepochybuj a věř!“. Ježíš vyzývá osobně Tomáše k víře. Ježíš osobně osloví Marii… Té stačilo jediné slůvko, její jméno. Ježíšovým učedníkům stačila dvě slova: „Pokoj vám!“. Kolik slov potřebuješ ty, abys uvěřil? Stačí Ti jemné oslovení nebo potřebuješ silnou zkušenost a náraz? Jsi více jako Marie nebo více jako Tomáš?
Ježíš byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen. Když se osobně setkáš se vzkříšeným Pánem, nutně to změní celý tvůj život. Podobně jako apoštol Pavel. Byl to silný náraz. Z pronásledovatele se stal pronásledovaný. Z horlivého rabína se stal křesťanský misionář. A tady bychom mohli vyprávět mnoho současných i vlastních příběhů z našeho okolí.
Už nežiješ jako zombie, nečekáš na smrt. Marie se šla důstojným způsobem rozloučit s Ježíšem. Jak ale ožila, když viděla a hlavně na vlastní uši slyšela, že žije?
Přesto mi připadá, že někteří lidé v kostele jsou jako zombie.

Teď nemyslím vás, to bych si nedovolil:) Tím chci říct, že žijí, jako kdyby vzkříšení nebylo. Když se spolu bavíme, tématem je, „jsem hrozný křesťan“, „nedělám dost“ nebo „má to vůbec smysl?“, „jsem smutný…“… Nechci umenšovat lidské city nebo deprese, ty mohou mít různý základ a možná že potřebujete nějaké prášky od psychiatra, ale někdy mi připadá, že když si uvědomíme, že Bůh je živý dnes a mluví k nám, chce nám ukázat úžasné věci, které udělal a které dělá… to se aspoň ve mně tají dech a raduji se z toho. Pověděl jsem jednomu bratrovi, že někdo uvěřil a on tu zprávu úplně přeslechl a zaměřil se na to, že budeme muset přidávat židle… to je pro mě hodně smutné…
Ať už jsi jako Tomáš nebo jako Marie, Ježíš ti chce něco velmi osobního říct. On je živý a chce se s tebou setkat. Nebojte se, asi to neznamená, že dnes umřete, ale znamená to, že Ježíš touží i dnes po tvém srdci.

2. Zjevení
V druhé části se přesunu více k tomu, co s tím máme dělat. Vzkříšený Ježíš se ukázal Marii, ukázal se učedníkům, ukázal se Tomášovi, znovu se ukazuje učedníkům, ve 21. kapitole se setkává velmi osobně na lovu ryb s Petrem a Janem. Je to zvláštní kapitola, jako kdyby chronologicky nenavazovala na 20. kapitolu. Ježíšovi učedníci přece již vědí, že Ježíš vstal z mrtvých. Tak co s tím? 1. verš nám ale říká, že „později“ se Ježíš ukázal na břehu Genezaretského jezera. Takže přece jen příběh literárně navazuje. Z toho vyplývá zajímavá věc. I když učedníci věděli, že Ježíš vstal z mrtvých, nezměnilo to jejich život. Jak to? Šli na ryby. V Janově evangeliu 1,42 čteme o Petrovi, který začal následovat Ježíše. V synopticích (Mt 4,19nn) čteme o tom, jak Ježíš povolal rybáře – Jakuba, Jana a Petra, aby se stali rybáři lidí. Ježíš jim ukázal, že má pro ně důležitější práci. Prožili s ním tři roky a začali dělat to co on. Řekl jim, že budou dělat ještě větší věci. A co dělají teď? Vrací se zpět ke svému zaměstnání. Znovu loví ryby. Možná že si to potřebují všechno promyslet… Přemýšlejí nad tím, co se v posledních týdnech stalo…Jak jsme řekli v pátek, Petr Ježíše 3x zapřel. Ve 21. kapitole je velmi osobní rozhovor mezi Ježíšem a Petrem. Ježíš se ptá Petra, máš mě rád více než ostatní? Co je to za divnou otázku? Klade mu celkem 3 velmi podobné otázky… je to otázka, která se týká osobního vztahu. Po trojím ujištění, které odpovídá trojímu zapření následuje Ježíšovo pověření. Pas mé beránky. Buď tím, kdo bude pastýřem lidí.
To je hodně důležité. Bez pověření není nadšení. Bez pověření není služba. Když Ježíš odešel, učedníci se vrátili zpět ke svému řemeslu, k rybařině. Teprve až si Petr prošel znovu své selhání a odčinil svůj hřích – ne dobrými skutky – ale vyznáním – že opravdu má Ježíše rád, teprve potom dostal pověření, aby se naplnilo, že na té skále (Petrovi) má vyrůst církev (Mt 16,18).
Tak je to i s námi. Samotná znalost, poznání nás nezmění. Je třeba osobní prožití povolání a vyřešení si našeho vztahu s Bohem, než jsme uschopněni Bohu sloužit. Možná máš v sobě něco, co ti brání Pánu Bohu sloužit. A nebo mu sloužít ze špatných motivů. Nebo mu sloužít ze správných motivů, ale chybí ti radost… možná sloužíš jen z vlastních sil. Vem dnešní setkání jako příležitost setkat se s Ježíšem a vyřešit si svůj „problém“.
Možná jsi ještě neprožil povolání něco pro Boha dělat. Možná dnes je ta příležitost přijmout takové povolání.
Jsi rybářem? Buď rybářem lidí… To není povolání ke kanibalismu. Pro většinu z nás to znamená, že máš jako věřící dělat dál doktora nebo právníka nebo dělníka nebo učitele, ale být svědkem pro Ježíše tam kde jsi. Pro jiného to může znamenat něco jiného. Ale každopádně jsi pro Boha příliš důležitý, než abys jen stál na místě a čekal až umřeš. To je promarněný život.
Je zajímavé, že ve všech synopticích je povolání k učednictví. Někdy nám to říkají tak často, že to už nevnímáme a nebo to bereme jako frázi.

Jak je to s Janem? Ježíš vybízí Petra, pas mé beránky. Služba učednictví není o vytváření vlastních následovníků – ale o vedení Kristových učedníků. Není to o dělání vlastních kopií, ale o pomoci druhým najít to nejlepší od Boha pro jejich život s Bohem. Musíme ale začít od sebe.
Je zajímavé, jak evangelium končí. Petr se ptá Ježíše, co bude s Janem… A víte, co mu odpovídá Ježíš? Nestarej se, to je mezi mnou a jím. Pojď mojí cestou. Někdy se můžeme příliš zaobírat službou druhých a tím, co by měli dělat a co ne… a co by mohli dělat…
ale především by nás mělo zajímat, zda dělám já to, co bych měl dělat… slyšíš Boží hlas? On tě zve i dnes ke konkrétnímu úkolu. Jak mu odpovíš? Amen.