Nové společenství Ef 2,11-22

Úvod

Dobré ráno, milí přátelé. Začali jsme novou sérii s názvem Nový život v Kristu. Společně vykládáme vybrané úseky z epištoly Efezským. Přemýšlíme, jak se projevuje křesťanský život v akci. Minulý týden jsme mluvili o tom, že duchovně mrtvý člověk si sice může myslet, že je živý, může imitovat život, ale skutečnost je jasná. Je mrtvý, nemá osobní vztah s Bohem. Naopak, křesťan byl obživen spolu s Kristem a má v sobě život. Nemusí žít podle schématu tohoto světa, nemusí podléhat vlivu toho Zlého a nemusí následovat svou hříšnou přirozenost. Člověku, který byl s Kristem obživen, byla dáno úžasné právo Božího dítěte sdílet status spolu s Ježíšem. Pokud věříš v Krista a následuješ ho, jsi Božím dítětem. A nakonec jsme zdůraznili 10. verš z 2. kapitoly Efezským, kde apoštol Pavel píše: „Vždyť jsme Jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které nám Bůh připravil“. Smysl křesťanského života je život s Bohem a následování příkladu Ježíše Krista. Není to pasivita, není to jen nějaké slovní vyjádření naší víry, ale jsou to nakonec dobré skutky, které identifikují toho, kdo je křesťan. Ježíš v evangeliích říká, že strom se pozná po ovoci. Ale není to tak, že na mrtvý strom pověsíme koupená jablka a pak řekneme, že je ten strom živý.

Naopak, když je strom živý, plodí dobré ovoce. I nevěřící lidé mohou dělat dobré skutky, ale zásluhu za ně přičítají sobě. Naopak, křesťan dělá dobré věci s odkazem na Boha, a tak prokazuje čest Bohu a ne sobě. Bůh připravil dobré skutky, které máme dělat k Jeho oslavení.

Dnes budeme ve výkladu 2. kapitoly listu do Efezu pokračovat. Otevřete si prosím spolu se mnou 2. kapitolu, od 11. do 22. verše. Toto zamyšlení je nadepsáno Nové společenství. Rozdělíme si ho do třech částí. První část, verše 11 a 12 jsem si pracovně nadepsal dřívější vyloučení od Boha a Jeho lidu. Druhou část, verše 13 až 18 jsem označil Nová blízkost Bohu a zahrnutí do Jeho lidu. A třetí část, verše 19 až 22 jsem pojmenoval Charakteristiky nového společenství. Pojďme tedy s chutí do toho.

Dřívější vyloučení od Boha a Jeho lidu (2,11-12)

11 Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, 12 že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.

11. verš začíná spojkou proto. Apoštol navazuje na to, co řekl před chvílí, proto jsme si připomněli, o čem jsme mluvili minulý týden. Když to řeknu jednoduše, část křesťanovy motivace k novému životu a společenství spočívá v uvědomění si kontrastu mezi starým životem a novým životem. Pavel nám připomíná, co to znamená žít na světě bez Boha. Duchovní mrtvola nemá účast na smlouvě s Bohem, je odloučený od Božího společenství a nemá naději na věčný život. Je paradoxní, že někdy slyšíme nekřesťany se ospravedlňovat slovy: „ale já nejsem špatný člověk“, „vždyť dělám spoustu dobrých věcí“, „nikdy jsem nikomu neublížil“. Ale jak jsme si uvědomili již dříve, naše spása nezáleží na našich zásluhách. Naše spasení záleží na osobním vztahu s Bohem. Ten je darem Jeho milosti. Bůh nám daroval vzácný dar víry a chce, abychom ho uskutečňovali. Když si uvědomíme, jak vypadal náš život bez Boha, vidíme obrovský kontrast. Proto je užitečné slyšet svědectví věřícího člověka. Vidíme velký rozdíl mezi dřívějším životem a novým životem v Kristu. U lidí, kteří vyrůstali v křesťanské rodině zase vidíme krásně rozdíl v motivaci. Člověk, který není zahrnut do Božího společenství nemá privilegia Boží rodiny. Můžeme si to uvědomit na lidském příkladu.

Syn a dcera má dědické právo. Když rodiče odejdou z tohoto světa, jejich děti mohou zdědit to, co jim jejich rodiče zanechaly. Může to být dům, auto, peníze, jiné věci. Pravda, můžou to být i dluhy a pohledávky. Je na nás, zda toto právo využijeme, nebo se ho zřekneme. Když mluvíme o duchovním životě, musíme si uvědomit rozdíl. Bůh je dobrý Bůh a když nás adoptuje do své rodiny, nikdy tím nic neztratíme, rozhodně neztratíme nic, co by mělo skutečnou cenu, ale získáme to nejlepší. Možná ztratíme pýchu a sobectví, ale získáváme postupně charakter nového člověka. Navíc, co se dá srovnat s darem věčného života s Bohem? Bůh na rozdíl od našich rodičů je věčný a neumírá. Je úžasné, že na rozdíl od našich rodičů, které jednou na tomto světě ztratíme, Boha nikdy neztratíme. To je skvělá zpráva. Evangelium nám dokonce dává naději, že pokud byly naše rodiče věřící, můžeme se s nimi setkat na věčnosti. Stejně tak pokud jsme rodiče, tak je možné, že své děti uvidíme na věčnosti s Bohem. Takové právo nevěřící člověk nemá. A nakonec, naděje. Jedinou naději, kterou má nevěřící člověk je, že jednou umře a jeho utrpení skončí. To je alespoň klišé, které slýchám od svých nevěřících přátel. Bible nás ale ujišťuje, že je to klamná představa.

Místo, aby utrpení skončilo, nevěřící člověk může v pekle navěky s výčitkami přemýšlet nad tím, co udělal špatně. Kde je naděje? Naděje není.

Když si uvědomíme, že být bez Boha je beznadějné a srovnáme to s tím, co znamená být Božím dítětem, přináší nám to větší radost z nového společenství s Bohem.

Nová blízkost Bohu a zahrnutí do Jeho lidu (2,13-18)

Apoštol Pavel v druhé části, od verše 13 pokračuje spojkou ale.

13 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. 14 V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil 15 zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. 16 Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. 17 Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. 18 A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

Úžasná věc, kterou nové společenství přináší, je jednota v Kristu. Jak zoufale tuto věc potřebujeme. Když přemýšlíme nad válkou mezi Rusy a Ukrajinci. Kdysi jeden stát, dnes dva znesvářené národy. Nebo pomysleme na válku v Sýrii. Země zmítaná občanskou válkou. To je obraz ne-jednoty. Národ či stát rozdělený politickými, ekonomickými a náboženskými zájmy. Dobrá zpráva je, že křesťan, který žije v novém společenství Božího lidu, si v první řadě nezakládá na svém pozemském občanství. Není tak podstatné, zda jsi Čech, nebo Slovák nebo Mongolec nebo Američan nebo zda jsi z Uzbekistánu nebo z Holandska nebo Číny. V Kristu nezáleží na tom, zda jsi původem z Moravy nebo jsi rodilý Pražák nebo jsi ze Slezska. Je pravda, že jsme na takové věci často hrdí. Ale z hlediska věčnosti na tom vůbec nezáleží. Když přijdeš před soudnou stolici Kristovu, nikdo se tě nebude ptát, kde ses narodil, kde jsi vyrůstal, ale budeš skládat účty z toho, jak jsi na tomto světě žil. Zkrátka tam, kde jsi postavený záleží na tom, jak žiješ před Boží tváří. V Kristu můžeme být jako občané různých etnik, národů, států jednotní. Stále nás může rozdělovat kultura nebo jazyk. Ale máme společného Boha, který nás adoptoval do nového společenství, Kristovy církve. A co nás spojuje? Je to Boží smlouva v Kristově krvi. Spojuje nás to, že za každého z nás jednotlivě a za nás za všechny Ježíš zemřel.

Ježíš zemřel za hříchy nás všech. Ty věci, které nás kdysi rozdělovaly, dnes již nejsou překážkou. Myslím, že naše společenství na Skalce je dobrou ukázkou toho, jak nás Kristus jako různé národy sbližuje. Manželství může být smíšené, jeden člověk může být Čech a druhý je z jiné země. Nevím, jestli jste někdy řešili kulturní a jazykové rozdíly. Předpokládám, že ano. Ale úžasné je, že jako věřící křesťané máte společný základ, na kterém stavíte. Opět můžu použít pozemské přirovnání. Vaše děti. Dítě může získat jedno, ale také může získat více občanství. To je krásná ilustrace toho, že nové společenství složené z více odlišných lidí je bohatší. Děti mají něco po mamince a něco po tatínkovi. Stejně tak, nové společenství v Kristu je nesmírně bohaté. Bůh je tak velký, že dokáže přijmout do svého společenství všechny národy. A raduje se z jejich odlišnosti. Ale zároveň nás dokáže spojit jedním jazykem – jazykem víry a lásky a naděje. Kdykoliv slyšíme o lidské snaze něco spojovat nebo sjednocovat, zavání to totalitou. Zvláště pokud pocházíte z Evropy, jsme na to citliví. Vždyť to byl Hitler, kdo chtěl budovat jednu říši. Bylo to národní obrození, které chtělo spojovat všechny Slovany a vytvářet panslovanskou říši.

A bylo to Rakousko, které spojovalo v sobě různé národy pod jedním panovníkem. O takové jednotě tu není v duchovním smyslu řeč. Tato duchovní jednota v Kristu není vnější, násilná ani nemůže být udržována pomocí povrchních a fyzických svorníků. Ale to, co nás spojuje je vnitřní a dobrovolné povahy. Víra je něco, co má člověk v sobě. Člověk se musí rozhodnout, že bude žít v harmonii s bratry a sestrami, kteří jsou jiní. Apoštol Pavel ve 14. verši říká, že Kristus zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Když si vzpomeneme na železnou oponu, která rozdělovala západ a východ, dojde nám, jak to Pavel myslí. Na obou stranách této opony žili lidé. Tato hranice dokonce vedla mezi pokrevními příbuznými v jednom městě. Ale díky Bohu tato opona byla zbourána. Do teď můžeme vidět ekonomické následky takového rozdělení. V bývalém východním Německu je větší nezaměstnanost než v západním. Ale tento rozdíl postupně také smývá čas. V křesťanském společenství není prostor pro rozdělení. Je pravda, že každý z nás máme jiné koníčky, jiné zaměstnání, pocházíme z různých rodin a dokonce můžeme mluvit různými jazyky, ale je úžasné, že nás spojil Kristův kříž v jedno společenství lásky. Važme si proto takového pouta a hledejme k sobě navzájem cestu.

Není to povrchní spojení. Naopak, jednou spolu budeme trávit věčnost, buďme jednotní a hledejme k sobě mosty už teď. Žijeme ve světě, kde lidé jsou neuvěřitelně rozděleni a nejednotní. Kéž je církev příkladem toho, že je možné žít v míru a lásce. Nemluvím tu o nějaké abstraktní ideji, ale o reálných možnostech, jak se vzájemně obohatit a pomoci si prakticky. Uvedu nějaké příklady. Když vidíme, že jsou křesťané pronásledováni ve světe pro svou víru, modleme se za ně. Žijeme v relativně bohaté společnosti a my jako křesťané v Česku jsme dnes bohatší než mnoho našich bratrů a sester z jiných zemí. Buďme proto solidární a pokud vidíme, že někdo z rodiny víry trpí, pomozme. Nemusíme chodit daleko. Uvnitř našeho sboru je mongolské společenství, které jsme tak říkajíc vzali pod naše křídla. Naši mongolští přátelé se postupně stávají našimi členy. Občas je mezi námi potkáte. Na staršovstvu se pravidelně setkáváme s naším bratrem Danielem. Jeho skutečné jméno je „Munguš“. To nejmenší, co můžeme udělat je podpořit toto společenství modlitebně a prakticky. Můžeme společně slavit společná shromáždění a vnímat tyto lidičky, kteří jsou odlišní a jiní než my a není to jen jazykem. Můžeme demonstrovat lásku a zájem.

Vraťme se ale zpět do Božího slova.

Apoštol Pavel v druhé části našeho textu mluví o nové blízkosti, když jsme jako křesťané zahrnuti do Božího lidu. Kristus usmrtil naše nepřátelství a sjednotil nás v Kristu. Apoštol Pavel mluví o jednotě mezi duchovním starozákonním Izraelem a křesťany, kteří se obrátili ke Kristu z pohanů. Myslím, že to ale smíme vztáhnout přeneseně na rozdíly mezi národy. Na tom je to krásně vidět. Všechny národy kromě Izraelského jsou vnímány jako jeden dříve pohanský, dnes křesťanský lid.

2. část Pavel zakončuje 18. veršem: „A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.“ Pokud jsme prožili znovuzrození, už nepřemýšlíme jako dřív nad tím, co nás rozděluje, ale uvědomujeme si více v Kristu to, co nás spojuje a hledáme k sobě mosty. Je to jeden Bůh, náš společný nebeský Otec a my jako křesťané jsme jeho adoptované děti spojeni Jeho jediným Synem, který ukázal svou lásku k nám na Kříži. Bez toho by byla jednota jen nějakou iluzí a abstraktní ideou. Ale v Kristu je tato jednota nejen nadějí, ale stává se zcela konkrétní a tělesnou, tak jako se Slovo stalo tělem.

Charakteristiky nového společenství (2,19-22)

Apoštol Pavel v třetí a dnešní poslední části pokračuje ve verši 19 slovem tedy…

19 Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. 20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. 21 V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; 22 v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.

Jak se projevuje nové společenství v Kristu?

Jak jsme již řekli jsme jedna rodina spojená Kristem a Jeho krví. Pavel používá ještě další obraz. Jsme stavbou. Nemluví tu o kostele a fyzické stavbě, ale o duchovní stavbě. Na jiném místě apoštol na tento obraz navazuje a říká, že jsme živými kameny v chrámě Božím. Na tomto místě Pavel říká, že základem této Boží stavby, církve jako duchovního organismu, je úhelný kámen. Ať už si představíte základní kámen stavby nebo klenák, bez kterého by klenba nemohla vydržet, podstata je podobná. Stavíme na společném základě, kterým je Kristus, jeho učení, které předal svým apoštolům.

Ve 20. verši čteme, že Boží slovo je naprosto klíčové v utváření jednoty naší duchovní stavby. Apoštolové a proroci reprezentují Boží slovo, které se z generace na generaci předává. Nemůžeme měnit obsah předávaného poselství. Když se o to církev v dějinách pokusila, dopadlo to špatně. Musíme pevně stát na Božím slovu a základním kamenem je sám Ježíš. Co to znamená? Ve 21. a 22. verši čteme, že v Kristu je duchovní stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu. V Kristu jsme společně budováni v duchovní příbytek Boží. Tedy když stavíme místo na Kristově slově a na Něm samotném na našich chytrých nápadech a nebo třeba na trendech dnešní doby musíme si uvědomit, že to není něco, co by mohlo pomoct v našem růstu. Všechno, co děláme a co přijímáme z dnešní doby musíme kriticky posuzovat Kristovými slovy a jeho učením. Mnoho církví v dnešní době se odchyluje od zdravého učení Bible. Například dnes je politicky nekorektní vyučovat o rodině a manželství, ale nezdravé důsledky a chaos vidíme kolem nás. Dalším omylem dnešní doby je pluralita v pojetí spasení. Je nekorektní mluvit o tom, že jen Ježíš je cestou ke spasení. Ale co učí Bible? Alespoň v mojí Bibli se to píše jasně. A mluví Bible o mnohosti pravd, které skládáme vedle sebe jako mozaiku?

To v Bibli opravdu nečtu. Zkrátka pokud chce Kristova církev v dnešním světě obstát (ne se přizpůsobit), ale stát pevně a růst zdravě, je nutné, aby stavěla na Kristově učení. Proto jako křesťané musíme Bibli číst a dobře ji znát. Musíme každý den hledat Pána Ježíše v modlitbě a hledat Jeho vůli. A pak musíme naše každodenní rozhodování řídit Boží vůlí a nejen naším rozumem nebo chtěním.

Závěr

Dovolte mi celé slovo shrnout. Dnes jsme mluvili o novém společenství v Kristu. Mluvili jsme o tom, jak je člověk bez Boha v beznadějné situaci. Naopak, uvědomili jsme si, jaké požehnání je být v Kristu. Máme naději na věčný život. Máme podíl na Božích smlouvách a na novém společenství. A jak se to projevuje? Nové společenství se projevuje jednotou a růstem na základě Kristova slova. Nežijme proto jako nevěřící lidé bez Boha, ale žijme jako křesťané. Nedívejme se na to, co nás jako lidi rozděluje, ale usilujme o to, co nás spojuje – Kristus a Jeho slovo. Ať už je to v manželství, v rodině, v církvi, ve světě. Kdekoliv jsme, stůjme pevně na pevném základě, kterým je Kristus a buďme součástí rostoucí duchovní stavby, která je budována Božím slovem. Amen.