Nový život v Kristu

Nový život v Kristu Ef 2,1-10
Milí přátelé, bratři a sestry v Kristu, dnes začínáme novou sérii kázání s názvem Nový život v Kristu. Půjde o výklad vybraných kapitol novozákonního dopisu apoštola Pavla do Efezu. Někdy je to tak, že i lidé, kteří jsou delší dobu křesťané začínají zapomínat na úžasnou milosti, kterou nám Bůh dal a začínají více spoléhat na vlastní zkušenosti nebo schopnosti. Proto nesmíme zapomenout, kdo je dárcem našeho spasení. Pro jiné z nás, kteří jsme s Kristem teprve krátce je absolutně nezbytné znovu a znovu slyšet slovo ujištění o naší záchraně. A pro ty z nás, kdo jsme teprve na cestě ke spasení je naprosto klíčové evangelium slyšet, abychom mohli spasení přijmout do svého srdce. Vždyť evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého kdo věří. A víra v Krista roste slyšením Božího slova, mj. slyšením výkladu Božího slova. Tak ať už jste kdekoliv na cestě víry, věřím, že vás dnešní slovo povzbudí a posilní ve víře.
Dnes začneme tématem Nový život, budeme přemýšlet nad textem Božího slova z 2. kapitoly Efezským, prvních 10 veršů. Budu rád, když si Bibli otevřete se mnou a budeme sledovat apoštolovy myšlenky společně. Dnešní kázání pro lepší orientaci rozdělí do 3 částí, za prvé, první tři verše mluví o zajetí starého života. Je opravdu vhodné si čas od času připomínat, z čeho nás Bůh osvobodil a z čeho nás vytáhl a a před čím nás zachránil. Druhá část, verše 4-7 mluví o novém životu, což je centrální část našeho dnešního slova. Nejen že nás Bůh zachránil od hříchu a smrti, ale povolal nás k novému životu s ním. Do života radosti a lásky. A za třetí, poslední 3 verše 2. kapitoly Efezským, 8-10, mluví o přirozenosti spasení milostí skrze víru. Tedy mluví o tom jak se to stalo a co z toho vyplývá. Tak pojďme na to, čeká nás úžasné dobrodružství evangelia.

Zajetí starého života 2,1-3

Někdy je problém, že jako křesťané mluvíme hned o tom, co máme dělat a jak žít. Ale zapomínáme na situaci, ve které jsme. Je sice hezké dát někomu návod na život nebo rady, co má dělat, ale když je člověk až po krk v blátě, je zbytečné mu říkat, jak se má očistit a osušit a postavit si dům, až se dostane z močálu. On je prostě uvězněný a čím víc se snaží, tím více zabředává do bezedných hlubin hříchu a nemůže se nijak vyprostit. Jinými slovy, jaká je situace nevěřícího člověka? Možná vám to bude připadat tvrdé, ale Boží slovo to tak nazývá. Nevěřící člověk je mrtvý. Je to mrtvola. Co dělá mrtvola? Mrtvola nic nedělá. Leží a rozkládá se. Je to odpudivý obraz rozkládajícího se masa a těla bez života. O čem to proboha mluvíš, Petře? Aby nedošlo k neporozumění. Nemluvím tu o dobrých nebo špatných skutcích. Neříkám, že nevěřící lidé jsou nutně vždycky zlí a špatní. Někdy může mít nevěřící člověk mnohem více pochopení, lásky a moudrosti. Mnoho lidí kolem nás je schopných se obětovat a vychovávat své rodiny, vést slušný občanský život. O tom nemluvím. Mluvím o duchovním základu života s Bohem. Zkrátka nevěřící člověk staví svůj život na sobě. Na svých schopnostech rozhodovat se, na svém morálním úsudku. Zkrátka když říkám, že nevěřící člověk je mrtvola, chci tím říct, že co se týče duchovního života s Bohem, jeho eeg je na bodu nula. Týýýýýýý. Mrtvý. Nejhorší je, že mnoho lidí se snaží žít „duchovním životem“, alespoň to tak nazývají a pak by řekli, ty jsi blázen, já mám mnohem intenzivnější duchovní život, než si dokážeš představit. Nemluvím tu o intenzitě ani o praktikování nějakých náboženských praktik nebo o spirituální aktivitě. Mluvím tu o přátelství, osobním vztahu s Ježíšem Kristem.

Buď jsi Ježíše pozval do svého srdce a víš to moc dobře, nebo jsi to ještě neudělal. Ano, toto poznání je čistě subjektivní, nikdo jiný do Tvého srdce nevidí, jen Bůh a Ty víš, jak to je. Ale toto subjektivní poznání, kterému jako křesťané říkáme svědectví Ducha Svatého je velmi spolehlivé. Zkušenost znovuzrození je to, co jako křesťané pokládáme za základ naší křesťanské víry. Bez znovuzrození není křesťan křesťanem. Může být náboženským člověkem, někdo dokonce může být členem církve, ale ve vztahu ke spasení, věčnému životu a naději na tomto světě to nic neznamená. Zkrátka je mrtvý. Není to ale tak jednoduše subjektivní. V tomto duchovním životě a světě kolem nás působí důležité faktory, o tom mluví apoštol Pavel od druhého do třetího verše.
Prvním faktorem je svět, druhým faktorem je ďábel, dočasný vládce tohoto světa a třetím faktorem je naše hříšná přirozenost.
Co tím apoštol myslí, když říká, že jsme žili podle věku tohoto světa? Myslí tím fyzický svět? Říká, že je špatný? Věřím tomu, že to je pravý opak toho, co apoštol myslí. Tento svět je stvořený Bohem a i když je realita kolem nás skutečností světa po Pádu člověka a je těžce poznamenána hříchem,
je to stále dobrý svět stvořený dobrým Bohem. O této ambivalentní zkušenosti se můžeme přesvědčit na každém kroku. Na jednu stranu jsme obklopeni krásnou přírodou. Poslední dva dny jsme strávili s přátelé u řeky Sázavy, když jsme sjížděli řeku, obdivoval jsem Boží stvoření a jeho krásu. Děkoval jsem Bohu za nádheru, kterou stvořil. Na druhou stranu člověk je schopen tuhle nádheru tolik ničit svým konzumním a průmyslovým jednáním. A zároveň víme, že lidé kolem nás jsou nemocní, můj dobrý kamarád dostal před několika dny rakovinu. Moje maminka je těžce duševně nemocná. Neříkám to proto, abych se litoval nebo abych vzbudil váš soucit, ale proto, že každý z nás ví, co je to realita kolem nás. Jistě, když je člověk zamilovaný, má růžové brýle a tuto realitu jakoby tolik nevnímal. Nebo když se podíváme na krásné děti, které rostou k Boží slávě, máme z toho takovou radost, že na realitu až na chvíli zapomeneme, ale věřím, že každý z nás vnímá velmi barevné spektrum reality světa, ve kterém žijeme. Apoštol Pavel ale mluví ještě o něčem jiném. Nemluví tolik o tom fyzickém světě jako o tom duchovním. Před chvílí jsme řekli, že nevěřící člověk je mrtvý.

Jinak by se to dalo říct, že podléhá vlivu tohoto světa. To znamená, že jeho vůle je v praxi podřízená vyšší vůli duchovní reality. Pavel na jiném místě v epištole Římanům říká, nepřizpůsobujte se schématům tohoto světa. Tedy tento svět se duchovně řídí určitými principy, podle kterých jsme navyklí jednat. Dovolte mi to ilustrovat. Jedním významným principem je zákon padajícího exkrementu. Když jsi pod ním, je to fakt blbý. Jinak se tomu říká kauzalita. Tady akce a reakce. Jsme naučeni uhnout a nenechat si exkrement dopadnout na hlavu. Kdo má pak tuto věc na hlavě, říkáme, že je loser. Takovým lidem se smějeme, ale občas se stane, že jsme to my, komu se druzí smějí nebo kterého litují. Jiný zákon tohoto světa je hlava-nehlava. Jinými slovy je to bezohlednost nebo sobectví. Zkrátka když něco chceš, udělaj pro to vše, co musíš, abys toho dosáhl. Neřeš druhé lidi, hlavně jdi za svým snem za každou cenu. Jiným paradigmatem tohoto světa je konzum. Kolikrát za den slyšíme v reklamách kolem nás, že si něco máme koupit, protože to přece potřebujeme? Potřebujeme nové auto, potřebujeme nový tablet nebo počítač či mobil. Proč? Copak si to nezasloužíš? Jistě že ano. Máš na to? Nemáš?

Nevadí, vem si půjčku, protože svět nečeká, image je nanic, následuj instinkt:) Takovými nesmysly jsme krmeni od rána do večera. Nevěřící člověk je mrtvý, jinými slovy, je totálně pohlcen myšlením tohoto světa. Je natolik in, že není schopen vzdorovat tomuto vlivu, vlastně mu přijde krajně nesmyslné o tom vůbec přemýšlet. Nazval by způsob svého života za normální a když někdo normální způsob života kritizuje, je divný nebo fanatik. Křesťan je ale živý a uvědomuje si smutnou realitu duchovního světa, ve kterém žije a má svobodu buď žít podle vůle tohoto světa nebo podle vůle jeho prvního architekta. Protože má v sobě život, může se rozhodovat, co si zvolí. O tom budeme mluvit za chvíli.
Druhým faktorem je ďábel, satan nebo někdy také antikrist. V našem dnešním slovem čteme, že ďábel je vládce tohoto světa a těch, kdo v něm žijí. Jinými slovy buď žijeme podle vůle vládce tohoto světa nebo žijeme podle vůle Boží. Znamená to, že ďábel má nějakou reálnou moc? Nestvořil snad Bůh tento svět? Jak to, že je tady někdo jiný, kdo určuje pravidla hry? Ďábel je padlý archanděl, který šel ještě před stvořením světa proti Bohu. Má velkou moc a může nám pěkně zatopit, když chce.

Problém je, že si ďábla často představujeme jako čerta s vidlemi z pohádek, a tak máme pocit, že jsou to jen pohádkové představy. Filmoví režiséři (nejen) pohádek se předhánějí v tom, jak zesměšnit představu zlého, dělají z ďábla vlastně trochu pomateného chudáka nebo vlastně dobráka, který chce vlastně správnou věc, ale nedaří se mu to. Ale to má od skutečnosti hodně daleko. Ďábel je skutečný duchovní nepřítel. Jeho jediným cílem je způsobit naše utrpení, bolest, smutek a nakonec věčné odloučení od Boha a duchovní smrt. Pravdou je, že lidé jsou natolik zvyklí na jeho našeptávání a jeho vedení, že si ho ani neuvědomují a pokládají jeho myšlenky za své vlastní. Ďábel se snaží být neviditelný. V dnešní postmoderní materialistické společnosti se mu to dobře daří. Když se ale podíváte na internet kolikrát se stane, že už duchovní realita není ani tolik zastřená. Ďábel už se díky našemu otupělému svědomí a usínajícím vědomí nemusí schovávat. Kolikrát se v reklamách objevuje přímo jeho jméno nebo postavička s rohy nám nabízí nějaký produkt. Děláme si z toho legraci a nebereme vážně nebezpečí, které se v jeho působení skrývá. Dokonce liberální křesťané jeho existenci popírají. Považují zlo za nějaký duchovní princip.

Jistě je zlo duchovní princip, ale Bible je velmi jasná co se týče popisu reality. Zlo je aktivně způsobováno lidmi, ale ti jsou pod vlivem vládce tohoto světa, ďábla. Takže jeden extrém je ignorace ďábla, k tomu dochází velmi často. Na druhou stranu se často setkáváme s přístupem, který zveličuje moc satana. Satan není protiklad Boha. Když ďábla nazýváme antikristem – tedy proti nebo vedle Mesijášem, nemyslíme tím, že je stejně mocný jako Kristus, Bůh. Ale říkáme tím, že je to Boží nepřítel. Ve skutečnosti má moc jen nad tím, kdo nepatří Bohu, kdo nevěří a nenásleduje Krista. Když si uvědomíme, kdo je skutečně v pozadí válek a hříchu, je to kromě lidí právě ďábel. Bible nás ujišťuje, že zlo a stejně tak ďábel bude zničen a že spolu s ním budou zničeni ti, kdo jsou v jeho moci. Pokud se chceš od ďábla ochránit nebo máš duchovní potíže, začni věřit a následovat Krista. Když se utíkáme ke Kristu, jsme v bezpečí a nemusíme se ďábla a jeho duchovního vlivu bát. A to je dobrá zpráva. Pokud chcete vědět víc, čtěte Bibli, tam to všechno je, jak říká Werich, např. v Efezským 6. kapitole. K výkladu této kapitoly se dostaneme v říjnu, na konci této série kázání.

Třetím faktorem v naší duchovní rovnici duchovní reality, ve které se jako lidé nacházíme, je naše hříšná přirozenost. Někdy se stává, že všechno shazujeme na satana nebo si stěžujeme na okolnosti, ale ve skutečnosti situaci můžeme ovlivnit my. Ale jak píše apoštol Pavel, něco v nás nás svádí, chce se nám konat dobro, ale nedokážeme to. Nebo naopak víme, co je správné, ale vlastně se raději rozhodneme pro sobectví. Dovolte mi citovat známý verš od apoštola Pavla z listu do Říma, 7. kapitoly, 22-25. „Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z těla této smrti?“ Pokud jste netrpěliví a chcete odpověď na tuto otázku hned, stačí si přečíst 25. verš ze 7. kapitoly. Ti vnímavější z vás tuší, jaká je odpověď:) Ale apoštol Pavel velmi pravdivě popsat naše každodenní trápení s hříchem a svody ďábla a tohoto světa a naší slabostí, které tak často podléháme. Proto jsem tolik rád, že jsme dnes mohli čerpat povzbuzení ze svátosti Večeře Páně, která je posilou na cestě víry a zápasu, kterým procházíme každý den.

Nevěřící člověk je plně zajatcem tohoto světa, ďábla a vlastní přirozenosti a tak nemusí řešit tento zápas. Je to mrtvola. Duchovně mrtvý člověk si jen poklepe na čelo a řekne, vy jste blázni, co to tady řešíte? Jaký hřích? Jaký duchovní zákony. Prostě jdi za svým snem a dělej co chceš a neřeš nesmysly. Vždyť nikomu neubližuju, dělám, co je mi příjemné. Ale Bible nás ujišťuje o důsledku takového života. Je to cesta smrti. Je to krajní hloupost a důsledky jsou hrozné. Ve verši 3, třetí části čteme, že ti, kdo jsou pod vlivem tohoto duchovního světa, pod vlivem ďábla a nevzdorují své hříšné přirozenosti jsou „dětmi hněvu“. Jinými slovy na nich ulpívá Boží hněv. Bůh není tolerantní dědeček na obláčku, který se shovívavě dívá dolů a je mu jedno, co děláme. Bible mluví o hrozivé realitě pekla a odsouzení hříchu. Není třeba čštít dým a posílat hromy a blesky, stačí si uvědomit, že buď jsem spojený s Bohem a nebo ne. Bůh je soudce, který soudí každý skutek a pokud nejsem přikrytý Boží milostí, nedopadne to dobře. Pozitivně řečeno, každý z nás potřebuje zachránit. Bůh nám podává pomocnou ruku, aby nás vytáhl z hrozného močálu a je na nás, jestli podanou ruku chytíme a necháme se vytáhnout a nebo se raději utopíme. Boží rozhodnutí je vždy ano – On nás chce zachránit. Důležité ale je, zda chceme zachránit.  Naopak, z druhé strany, Písmo nás ujišťuje, že je možné vést vítězný boj a žít život poslušnosti Bohu a žít ho radostně a k Boží slávě. Co to umožňuje? Jak je možné zvítězit nad těmito třemi faktory? To čteme od verše 4.
V první části jsme se zabývali duchovní realitou našeho života. Je to vlastní předpoklad pro následující dobrou zprávu. Pro znovuzrozeného křesťana je duchovní smrt minulostí, ke které se neobrací a nevrací se k ní, ale je si ji vědom na pozadí vlastních vzpomínek. Já na svou hříšnou minulost nevzpomínám rád, ale je to něco, s čím jsem se musel vypořádat. To neznamená, že vše v mé minulosti je jen hřích a vše je špatně. Ale jsou bolestné věci, na které si občas vzpomenu a raději bych byl, aby se nikdy nestaly. Zkrátka jsou to věci minulosti, které Bůh přikryl svou milostí a odpustil mi je. Ale pro nevěřícího člověka je hřích současnou realitou. Nutno říct, skrytou, neviditelnou realitou. Nevěřící člověk takto ani neuvažuje. Buď je indiferentní, je mu to jedno, neřeší to co křesťan. A nebo si to bolestivě uvědomuje a snaží se zakrývat si oči.

Jeden známý, kterého potkávám na Skalce mi říká, člověk musí pořád něco dělat. Po mnoha rozhovorech vím, co tím chce říct: moje svědomí mě dohání, pocit selhání a vědomí ztracenosti před Bohem je silné, nesmím na to myslet, proto dělám co můžu, abych zaměstnával svou mysl, abych na to nemyslel. Jistě, do jeho srdce nevidím, kéž bych se mýlil. Ale používám to jako obraz: nevěřící člověk nebo člověk, který na duchovní boj rezignoval, člověk, který žije v zapření Boha je na útěku před vlastním svědomím a vědomím Boží přítomnosti. Proč ale utíkat?

Nový život 2,4-7
Pojďme tedy na druhou část, od verše 4 do 7. verše. (přečti 4-7 podle ČSP) „Ale Bůh bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem…“
Za prvé, Pavel ve 4. verši popisuje Boha milosrdenství a lásky…  Za druhé, Pavel nám ve verších 5-6 říká, že Boží záchrana nás obživuje. Připomínám nám neutěšenou situaci a deklaruje Boží záchranu ve verši 5 a ve verši 6 mluví o spolu-vzkříšení a spolu-vyvýšení. A za třetí, ve verši 7, nám Pavel ukazuje Boží záměr, ukázat Boží milost.

Bůh není tyran a zlý škodolibý soudce, který se těší z naší smrti. Naopak, je milosrdný a laskavý. Chce nás zachránit. Někdo by mohl škodolibě říct, a proč to tedy neudělá? Odpovědí je prostě konstatování: On už udělal vše pro to, aby mnozí zachráněni byli. A skutečně, Kristus zemřel pro naše hříchy na kříži a každý, kdo v něho věří, přešel ze smrti do věčného života. To je dobrá zpráva. Nikdo nemusí zemřít, nikdo se nemusí utopit, nikdo nemusí žít v hrozné realitě vyhnanství, ale právě naopak, každý, kdo je ochoten si připustit smutnou realitu svého osobního selhání a své vzpoury proti Bohu a chytí podanou ruku Boží, je zachráněn. Úžasné je, že Bůh nečeká, až se napravíme. Bůh nečeká, až to s námi bude lepší, protože by se nedočkal a nikdy by se to nezlepšilo. Místo toho jak čteme, „i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem“. Bůh udělal první krok. Co udělal? Dvě věci, za prvé, spolu s Kristem nás probudil k životu. A za druhé, spolu s Kristem nás posadil na nebeských místech. To je síla, zní to až nemožně, když to řekneme nahlas. Můžeme si to představit na lidském vztahu. Tatínek má rád svého syna. A když syn udělá něco zlého, má strach, že ho táta potrestá.

Možná že i potrestá, ale první věc, co udělá je, že svého syna najde, obejme a řekne mu, mám tě rád. Vím, co jsi udělal, vidím, že je ti to líto, odpouštím ti to. Nemusíš se bát. Zkrátka v Božích očích nejsme nějací chudáci, příživníci nebo někdo, koho On musí trpět. Ale Bible nás opakovaně ujišťuje, že pokud jsme přijali Boží milost v Kristu, Bůh nás nazývá svými dětmi. Ježíš je vlastní Boží syn a my jsme jeho adoptovanými bratry a sestrami. Proto si říkáme bratři a sestry, protože jsme přijati z Boží milosti do Boží rodiny. Není to úžasné? Nevím, jak to připadá vám, ale pro mě je to nejlepší věc, kterou jsem kdy slyšel. Nejen, že neumřu za to, co si zasloužím, budu žít, protože Bůh je milosrdný, ale dokonce mi dává statut jeho dítěte, hodně vysoký status, když to dává samotný Bůh, stvořitel celého vesmíru, možná všech vesmírů… Král králů a Pán pánů o mě říká, že jsem jeho dítětem. Už nejsem dítětem Božího hněvu, ale jsem milovaným dítětem Božím. Spolu s ním mě posadil na nebeských místech v Kristu. To je síla, co? Z toho je jasné, že si to nemůžu zasloužit. Nikdo není tak dobrý, aby si něco takového mohl zasloužit. A nikdo nemá právo něco takového udělat, pokud to nechce udělat sám Bůh.
Co to znamená a co z toho pro mě vyplývá? Jak říká apoštol Pavel na jiném místě, máme občanství v nebesích. To znamená, že v okamžiku, když přijmeš Krista do svého srdce, jsi duchovně ožil a jsi součástí Božího království. Je těžké pojmenovat přesně to, co se s tebou stalo. Ale je jisté, že ať se stane co se stane, Bůh se tě zastane a jsi jeho syn/dcera a On je tvůj Otec. To znamená, že tě povede a bude tě vychovávat. Neznamená to, že si teď už můžeš dělat co chceš. Není to cochcárna. Naopak, když jsi teď Boží díte, máš se chovat podle toho, o tom mluví verš 10. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni k dobrým skutkům. O tom za chvíli budu mluvit víc. Důležitější v tuto chvíli je, proč to vlastně Bůh dělá? Verš 7: „aby ukázal v budoucích dobách oplývající bohatství své milosti v dobrotě k nám v Kristu Ježíši“. Jinými slovy, Bůh to dělá pro svou slávu. Ještě jinak řečeno, Bůh chce, aby bylo zjevné, že to udělal On sám a nikdo jiný na tom nemá ani trochu své zásluhy. Někdy si křesťané špatně myslí, že víra je nějaký akt vůle nebo myšlení nebo cítění. Je opravdu důležité si uvědomit, že víra v Boha je dar shůry. Víra není skutek. Víra je něco, co jsme přijali z Boží milosti od Boha.

Stejně tak si uvědomíme, že dobré skutky, které následně děláme jsou darem Jeho milosti, protože je pro nás připravil, jak čteme ve verši 10. Slovy apoštola Pavla na jiném místě, je to Bůh, který působí chtění i činění. Bez něho ani ránu. Bez něho není ani víra, ani spasení, ani dobré skutky. Všechno je to o Bohu a o jeho milosti. To na nás může působit pokořujícím dojmem, asi nám to podlomí kolena a pokud v sobě máme aspoň trochu pýchy, zraní nám to srdce. Ale je to dobře, protože před Bohem nemůžu stát sebevědomě jako nějaký mohykán, nějaký týpek, co si to vlastně vybojoval nebo zasloužil. Jak jsme ale už dříve řekli, není to tak, že bych se musel cítit podřadně před Ním, protože On sám mi dává status svého dítěte a to je mnohem lepší a důležitější, než cokoliv, co bych si mohl sám zasloužit. Být Božím adoptovaným synem je neskutečně lepší než si myslet, že jsem dobrý člověk hodný spasení.

Když mám to, co jsme spolu prozatím promysleli shrnout několika slovy. Za prvé, byli jsme v pěkným průseru zasekaný ve s… strašně hlubokém bahně hříchu, pod mocí schémat tohoto věku, ďábla a vlastní hříšné přirozenosti.

Ale za druhé, Bůh je milosrdný a laskavý a nabídl nám ruku a spasení a my jsme ho přijali. A když jsme ho přijali, jsme spolu s Kristem vzkříšeni. To znamená, že jsme Boží děti a jsme přijati do nebe. A proč to Bůh vlastně dělá? Protože chce ukázat, kdo je, že je dobrý. Že to dělá ne skrze naše zásluhy, ale pro svoji milost. Nemusel by, ale protože je dobrý, tak to dělá.

Třetí a poslední část tohoto kázání jsou verše 8-10. Apoštol Pavel mluví o přirozenosti spasení milostí skrze víru. Za prvé, verše 8-9 mluví jasně o tom, že spasení je dar. Za druhé, ty samé verše vyvracejí jakoukoliv snahu a možnost byť si jen i myslet, že by naše dobré skutky mohly být základem pro naší spásu. V žádném případě. A za třetí a to nás dostává do závěru naší pasáže z druhé kapitoly:  je to druhou odpovědí na otázku proč to vlastně Bůh dělá? Dělá to proto, abychom žili hodni Jeho povolání. Ve verši 10 čteme, že jsme stvořeni k dobrým skutkům, které pro nás připravil. „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh připravil, abychom v nich žili“. Není to tak překvapivé, protože to v Efezským čteme vícekrát, v první kapitole ve verši 4 říká Pavel totéž:

„On si nás v Něm vybral, abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce…“ Takže cílem spasení není to, abychom si hodili nohy na kavalec, ale abychom neustále ukazovali na Boží slávu. Máme jednat podle toho, že jsme Božími dcerami a syny. Boží syn odráží charakter svého Otce. Proto čteme v Bibli: Buďte svatí jako já jsem svatý. Je jasné, že nemáme napodobovat Boha v jeho nekomunikovatelných atributech. Kdo z nás dokáže otočit sluncem? Kdo dokáže stvořit nebo zrušit zákon gravitace? Kdo dokáže vzkřísit mrtvého? Atd. Nikdo, jen Bůh. Ale máme odrážet Boží charakter zjevený v Jeho Synu Ježíši. Máme jednat jako Ježíš. Proč a jak? Protože už nejsme mrtvoly, nejsme už pod vládou schémat tohoto světa, nejsme již jako křesťané pod vládou ďábla, ale jsme pod vládou Krista a nepodléháme své staré přirozenosti, ale jsme naplňováni Božím Duchem a máme svobodu v Kristu. Naše přirozenost je nová a jsme uschopněni dělat dobré skutky Boží. Dovolím si zakončit citátem z listu Římanů, dokončím dříve citovaný verš ze 7. kapitoly, kde Pavel položil otázku: Kdo mě vysvobodí z těla této smrti? A 25. verš odpovídá: „Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ A pokračuje…
Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. Vždyť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.“

Buďme tedy posilněni a povzbuzeni tímto slovem. Amen.