O odsuzování

Milí přátelé, hosté, posluchači na internetu. Dnes začínáme nový seriál kázání na téma křesťanský život. Dříve jsme si řekli, že evangelium je Boží moc pro každého kdo věří. Tedy evangelium je moc ke změně života člověka. Jestli je to pravda, když věříme v Ježíše Krista, náš život se mění k lepšímu. Když hledáme cestu k Bohu a nacházíme tuto cestu v Ježíši Kristu, mění to naše myšlení, cítění i jednání. Křesťanská víra není cosi vágního jako pouhý náboženský cit. I když zahrnuje naše nejhlubší pocity. Křesťanská víra není pouhá myšlenka. I když Pán Bůh chce, abychom ho milovali celou myslí. Křesťanská víra není jen etický systém, i když víra bez skutků je mrtvá. A máme milovat Boha více než sebe a bližního, bratra či sestru jako sebe. Dovolte mi připomenout, že křesťanská víra se dotýká celého našeho života. Pokud si říkáme křesťané, nemůžeme si myslet, že naše křesťanská víra se týká jen jednoho aspektu našeho života. Naopak. Týká se celého našeho života. V září jsme měli sérii, která toto téma začala a jmenovala se křesťanský život. V září jsme mluvili o třech aspektech lidského života. O dávání, o vytrvalosti a o čase. V této sérii budeme v tomto přemýšlení pokračovat a pokusíme se o této holistické zkušenosti změny života Bohem mluvit ze třech různých úhlů pohledu. První úhel mám dnes já, budu mluvit o jedné zkušenosti, kterou máme věřím každý z nás. Tou je posuzování lidí. Druhé kázání a druhý úhel pohledu bude mít náš misionář David Sedláček příští neděli. Bude mluvit o následování. A třetí úhel bude mít náš nový kazatel. Asi víte, že zakládá stanici našeho sboru v centru města. Tomáš Grulich bude mluvit o pravé moudrosti na naší společné bohoslužbě v kostelně. Moc se na tento seriál těším. Dovolte mi se na úvod pomodlit.

Už se vám někdy stalo, že jste si o někom mysleli, že je to úplný blbec? Dovolte mi ilustraci. Včera a předevčírem jsem řídil auto do Hradce. Někdo kolem nás udělal myšku na dálnici. Vykřikl jsem: to je ale vůl! Stalo se vám to někdy? Zkusím jinou oblast zkušenosti: přijdete na záchod a v záchodě zbylo něco, co není z vás. Co jste v tuto chvíli cítili? Někteří z nás dostanou „spravedlivý“ pocit hněvu a řeknou: „to je ale prase.“ Nebo ještě jiný příklad: jdete kolem bezdomovce a ucítíte opravdu nepříjemný puch chcanek, potu a dalších komponent, z čehož se vám v tu chvíli chce zvracet. Možná nejsem jediný člověk, který něco cítí. Nebo koho z vás v pátek rozčílil teroristický útok v Paříži? 129 mrtvých, 352 zraněných a 99 lidí je v kritickém stavu. Ti blbí…!

Uvedl jsem tři odlišné lidské zkušenosti, ve kterých možná většina z nás má silné pocity a u kterých máme pocit, že je na místě vyslovit soud na druhými.

Někdy se v kostele říká: nesuď. Nebo v lepším případě nesuď, abys nebyl souzen. Jsme proti tomu obklopeni kulturou, která je naprosto naplněna sudičstvím. V samotném základu naší demokracie je symbol, který ukazuje na naši tendenci soudit. Možná si vzpomínáte na obrázek z jedné předchozí série kázání na téma Spravedlnost. Socha spravedlnosti. Říká se, že spravedlnost je slepá, socha justice. Je to jednak symbol toho, že někde v nás uvnitř je cosi hlubšího, co křičí, když je kolem nás pácháno nějaké bezpráví. Je to ale i tak, že někde hluboko v nás je zakódován pocit křivdy: to není fér. Ten člověk si to nezaslouží. Nebo naopak, ten člověk si zaslouží… Máme či nemáme tedy soudit?

Když se podíváme do Bible, vidíme, že je to trochu složitější…

Třeba v knize Exodu Bůh nad lidem Izraele ustanovil lidi, kteří soudili a rozsuzovali spory. Ex 18,22 říká: „Oni budou soudit lid, kdykoli bude třeba. Každou důležitou záležitost přednesou tobě, každou menší záležitost rozsoudí sami.“ Nebo v knize Leviticus: „Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě.“ Nebo v knize Deuteronomium: „Ve všech svých branách, které ti Hospodin, tvůj Bůh, pro tvoje kmeny dává, si ustanovíš soudce a správce. Budou soudit lid podle spravedlivého práva.“ To pro nás není překvapivé, protože i v naší společnosti máme vymahatelné právo. Existují soudci, kteří mají soudit spravedlivě podle zákona. To, zda s jejich soudy souhlasíme nebo ne, zda jsou spravedliví či ne, ponecháme v tuto chvíli stranou. Tedy někteří lidé soudí a mají soudit. Když tedy budeme dnes mluvit o souzení druhých, asi to není soud soudců. Na jiných místech v Bibli čteme, že král je ten, kdo soudí: V 1. Samuelově čteme o lidu Izraele: „I my chceme být jako všechny ostatní národy. Náš král nás bude soudit a bude před námi vycházet a povede naše boje.“

Nebo král o králi v 1. Královské: „Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout?“ Nebo o Šalomounovi: „Bůh Šalomounovi řekl: „Protože máš na srdci toto a nežádal jsi bohatství, skvosty ani slávu, ani bezživotí těch, kdo tě nenávidí, ba nežádal jsi ani dlouhý věk, ale požádal jsi pro sebe o moudrost a umění, jak soudit můj lid, nad nímž jsem tě ustanovil za krále…“ Tedy král je ten, kdo soudí. Zároveň víme z Bible, že Bůh je králem nad celým vesmírem a celou zemí a že spravedlivě soudí každého člověka… „Bože náš, což je nebudeš soudit? Nemáme sílu proti tomuto velikému množství, které táhne proti nám. Nevíme, co máme dělat, proto vzhlížíme k tobě.“ Bůh tedy také soudí. Jeho soud je dokonale spravedlivý. Jak je to ale s lidským soudem? Žalmista říká: „Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost, pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou!“ Bible říká o lidských soudcích, že často soudí nespravedlivě. Žalmista se modlí: „Ať se moře s tím, co je v něm, rozburácí, svět i ti, kdo na něm sídlí, dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory vstříc Hospodinu, že přichází, aby soudil zemi. On bude soudit svět spravedlivě a národy podle práva.“ Bůh je tedy ten, kdo soudí spravedlivě a lidé jsou naopak těmi, kdo soudí nespravedlivě. Kniha Kazatel dává soudu ještě další rozměr: „Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná.“ Tedy je tu poslední soud. Totéž čteme i v Novém zákoně, že Bůh bude soudit živé i mrtvé v poslední čas a nakonec ti, kdo nevěří budou odsouzeni u Velkého bílého trůnu… Zatímco ti, kdo věří, budou Bohem posuzováni podle svých skutků a budou souzeni před soudnou stolicí Kristovou. Tedy Bůh bude soudit člověka. Jak je to ale s lidským soudem? Máme či nemáme soudit?

Podívejme se na dnešní čtenou pasáž z Matouše 7,1-5. Čtu podle SNC: „Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni… Podle toho jak soudíte, budete souzeni i vy a na váš život budou přiložena stejná měřítka, jaká sami používáte…“ (Mt 7,1-2).

Ježíš zde předkládá zajímavé a provokativní podobenství o soudu a dává nám zajímavou výzvu. Nezná snad Ježíš Bibli? Neví snad Mesijáš, králů Král, že lidé soudí a mají soudit a že Bůh je Soudce? Asi stěží. Bible ani Ježíš si neprotiřečí ani neruší to, co bylo dříve Bohem ustanoveno.

Ježíš nám ale dává jiný pohled. Podívejme se proto Jeho očima na souzení druhých:

Podobenství je neuvěřitelně stručné a přesto obsahuje moudrost, kterou i po 2 tisících letech cituje i mnohý ateista: „nesuď!“ Nebo církev často opakuje frázi: „nesuď, abys nebyl souzen.“ Zacházíme s touto frází ale správně? Podívejme se krátce na tento výrok. Neslibuji vám, že ho dnes vyčerpáme. Naopak: zvu vás k dialogu s Božím slovem a k rozhovoru o našem životě a o tom, co jsme běžně zvyklí dělat:

„Jak to, že vidíš pilinu v oku druhého člověka a poleno ve svém oku přehlížíš?“

Tušíme, že to není doslovný obraz. Za prvé, je důležité říct, že text v originále nemluví o třísce. Třísku si těžko zadřeme do oka. Navíc za druhé, trám je cosi příslovečně velkého, co si těžko zaboříme do oka. Těžko chápat podobenství doslova. Asi každý normální člověk bude s textem zacházet moudře a nebude si jej představovat doslova. Jde o podobenství. Podobenství o čem? Podobenství o pokrytectví či sudičství. Proto říká Ježíš v 5. verši „pokrytče!“. Ke komu mluví? Koho nazývá pokrytcem či pokrytci? Snad zákoníky či farizeje? Jistě. Ale buďme opatrní, abychom se předčasně nevyloučili z posluchačů a nemávli rukou: „Já přece nikoho nesoudím.“ Je totiž za prvé možné, že se dokonale kvalifikujeme na farizeje, o kterém také Ježíš mluví. Farizeus zná dokonale Bibli a rozlišuje velmi jemně mezi tím, co je podle Písma a co ne. Snaží se úzkostlivě a pečlivě zachovávat Boží zákon. Ba mu přijde jako povinnost konfrontovat druhé, kdykoliv vidí, že druzí neodpovídají obrazu, který vnímá v Bibli. Farizeus moralizuje a říká: to bys neměl. Nebo to je špatně. Abych byl upřímný, když zpytuju své svědomí, sám se často přistihnu, že se přesně takto chovám. Takže dnes před vámi stojí hříšník, který se cítí obviněný Božím slovem. Ano, Bible, ze které kážeme, je v první řadě určená pro kazatele. Ale tím to jistě nekončí. Dovolím si tvrdit, že každý z nás se může jednoduše dostat do role farizeje, který soudí druhého.

Navíc, na rozdíl od biblických farizejů, my neznáme Písmo tak dobře jako oni. Ale stejně jako oni, překrucujeme smysl Božího slova. Zákon má sloužit především jako zrcadlo pro nás. Farizeus má zvláštní zápal v tom, že soudí. On to dělá z morální povinnosti, kterou cítí. Často říká věci jako: poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Zapomíná ale někdy na jiné slovo: říkat pravdu v lásce. Nadřazuje pravdu nad milosrdenství. A soud a spravedlnost nad odpuštění a evangelium. Je k tomu potřeba říct, že Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích. Bůh nás zve do své blízkosti, říká nám ze soucitu a milosrdenství: „Mám tě rád, nemusíš žít takhle!“ Farizeus říká místo nemusíš, nesmíš. Musíš. Ježíš nás osvobozuje svým slovem a říká: „nemusíš již krást“. „Nemusíš již cizoložit“. „Nemusíš již pomlouvat“. „Nemusíš již nenávidět či závidět“. A naopak „můžeš odpustit, můžeš milovat, můžeš přijímat, můžeš dávat…“. V Ježíšových slovech je cosi osvobodivého. Zákon je zrcadlo, které nás usvědčuje, farizeus rád nastavuje zrcadlo, ale někdy zapomíná na to, že se má do zrcadla podívat především on sám. Ježíš nám ale dává evangelium. Ve skutečnosti Ježíš je Evangeliem. On sám je dobrou zprávou pro nás. Jeho slova, život, smrt i vzkříšení. Evangelium zjevuje spravedlnost pro každého kdo věří. Evangelium je dobrá zpráva. Dobrá zpráva, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. My totiž víme, že na to nemáme. Ale Ježíš nás stejně miluje a chce, abychom to uznali a žili ve světle Evangelia milosti.

Za druhé, nejde jen o farizeje, ale o sudičství obecně. Jak jsme již řekli, problém souzení je složitější. Nejde tu o to, že nesmíme mít kritické myšlení a nikdy nesmíme vyslovit kritiku o věcech či lidech. Páteční teroristický útok byl hnusný. Krutý. Takový jistě spravedlivě odsoudíme. A to není hřích. Ježíš nám dává ale varování. Doporučení:

Buď si vědom skutečnosti, že když soudíš, budeš také ty souzen. Ne snad za to, že soudíš. Na to již poukázal Karlos v předchozí sérii na list Římanům. Ale tím, že soudíš, ukazuješ, že uznáváš, že existuje spravedlnost. A když ve stejné věci hřešíš, nemáš výmluvu. Nemůžeš pak říct: já jsem to nevěděl. Ukazuješ, že máš zákon ve svém srdci a dobře víš, co je správné a co je špatné. A když se pak dostaneš před spravedlivý trůn Boha živého, který bude soudit živé a mrtvé… nemůžeš říct, „to není fér, jak jsem to měl vědět“. V takové chvíli budou svědkem na lavici žalobce tvé vlastní výroky, když jsi soudil druhé. Pokud tomu nevěříte, připomeň si výroky z listu Římanům a odkazuji tě na předchozí kázání na 2. kapitolu listu Římanům: „proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoliv… tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe…“ Tedy shrnuto: ne kvůli tomu, ale skrze to.

Když jsme to již rozebrali dříve, proč znovu čteme toto slovo evangelia?

Protože nám říká ještě víc…

Když kritizujeme, můžeme si uvědomit, že často máme ve svém životě jiné a nebo dokonce stejné problémy jako ten, koho kritizujeme. Když říkáš: „podívej se na sebe. Máš problém. Podívej se na své manželství. Podívej se na svůj život.“ Ježíš nás varuje, že i v našem životě máme problém. Nejde ale jen o to, že děláme to samé co ten, koho kritizujeme. Problém souzení totiž sahá do nitra naší bytosti. Do oblasti nejen našeho svědomí, ale na rozhraní naší duše a ducha. Do nejintimnějších partií, kam nevidí ani náš sexuální partner. A často ani my sami, jsme-li upřímní. Někdy jsme příliš mělcí, abychom tam dohlédli a sebe nahlédli.

Pýcha je náš kardinální problém. Zasahuje naše srdce. „Já si totiž myslím, že jsem lepší než druhý.“ A proto můžu vynášet nad druhým soud. Nejde o to, že odsuzuju teroristy nebo špinavé záchody či pozdní příchody. Jde tu o moji motivaci. Když druhé kritizuji, mám v srdci dobro bližního? Říkám to tomu člověku proto, že ho mám rád a toužím po jeho dobru? Nebo to říkám proto, abych si ulevil a cítil se lépe? Často také kritizujeme druhé ze strachu. Je lepší ukazovat na druhé, aby náhodou někdo neukázal prstem na mě. A často: když někdo ukáže prstem na mě, raději převedu pozornost na chybu druhého. V jádru problému, o kterém zde mluvíme není, zda máme, či nemáme soudit, ale jde tu o něco hlubšího a důležitějšího. Pýcha vynáší na světlo náš strach. Jakto strach? Vždyť člověk, který někomu něco řekne na férovku je odvážný, ne? Možná. Možná ne. Navíc často druhé pomlouváme v jejich nepřítomnosti. O tom ale budeme mluvit jindy.

Jak můžeš říkat druhému, říká sám Ježíš, „dovol, abych ti vyndal třísku a poleno ti ve vlastním oku překáží?“. Problém našich soudů je totiž jejich částečná či naprostá slepota. Chybí nám sebenáhled. Jinými slovy máme nasazeny brýle, které nám ukazují bližního či bratra a sestru v jiném světle. Nevidíme věc ze správného úhlu. Vidíme jednu věc, ale nevidíme celek. Vidíme jen relativní výřez ze života druhého. Například vidíme, že se někdo rozvedl. Ale neřešíme a ani nemůžeme řešit, proč se rozvedl. Řešíme, čí to byla vina, ale kdo to posoudí? Hrajeme si na soudce a přitom víme tak málo. Nevíme, kolik bolesti žena prožila a nebo kolikrát byl člověk týrán či zneužit, než udělal zoufalou životní volbu, kterou tak sebejistě odsoudíme. Nejen že nevíme, zda se dotyčný dobře vyspal, kolikrát se snažil o změnu a jak moc zápasí. Vidíme pouze jeho jednání či hodnotíme něčí výroky, ale nevidíme, co je za nimi. Jak Písmo říká: „člověk se dívá očima, na srdce však hledí Hospodin.“ Ježíš nám tedy ukazuje relativitu lidského soudu. Ano, my soudíme. Vidíme třísky či piliny. Nevidíme ale něco příslovečně většího na nás, co jde a prochází námi, nejen naší hlavou a myslí, ale naším srdcem a nitrem. A to je hřích člověka, který zasahuje každý atom, každou myšlenku a každý motiv. Pýcha prochází skrze naskrz každým člověkem. Nejsi teď moc přísný? Nejsi snad moc pesimistický? Nesoudíš nás teď?:) Dobrá zpráva je, že spravedlivý Soudce je Bůh. On se nedívá na nás jednostranně a neposuzuje jen jeden aspekt našeho života, ale vidí celek. Když tedy vynášíme soud nad někým, zkusme se nejprve podívat do zrcadla na sebe a položme si při tom otázku: „Opravdu vidím druhého člověka objektivně? Neposuzuju jen jeden aspekt, který vidím?“ Jinými slovy, nevidím příliš málo, abych mohl soudit?

Nechci tu vyslovovat nějaké moralistní soudy či něco přikazovat nebo zakazovat ve stylu musíš či nesmíš.

V čem je Kristus, v čem je evangelium? Já osobně se z tohoto slova učím, že už nemusím soudit druhé. Můžu svůj soud přenechat lepšímu soudci. A když soudím, můžu si připomenout, že vidím jen částečně, ale Bůh vidí plně. Už nemusím druhé odsuzovat, protože ani mě Kristus neodsuzuje. Podobně ženě cizoložné Ježíš říká potom, co ji chtějí kamenovat za hřích, kterým trpí všichni kamenní sudiči: „Nikdo tě neodsuzuje? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš“. To je přátelé, dobrá zpráva. V Kristu vírou a čistě z Boží milosti získáváme Boží spravedlnost. Proto jsme spravedliví před Bohem. Bůh nás za naše hříchy neodsuzuje, ale když mu je vyznáme, tak nám naše hříchy odpouští. Vyzývá nás ke změně a dává nám k tomu sílu Jeho Ducha. A co nám říká z moci evangelia: když jsme přijali tu milost odpuštění, odpusťme též druhým a nesuďme je tak přísně, protože nikdy nevíme, jak moc nevíme. Vždyť hříšník stojící před námi je tvůj bratr! Nebo sestra! On nebo ona je také Božím dítětem, milovaným a přijatým ne pro jeho svatost, ale skrze Krista, tvého i jeho, našeho Spasitele a Pána. Amen.