O radostném dávání

O radostném dávání 2K 9,6-15

Jedna maminka dala dceři 100 Kč a 10 Kč, a řekla, že může dát do sbírky buď 100 Kč a nechat si 10Kč pro sebe, anebo dát tam 10 Kč a nechat 100 Kč pro sebe. Po shromáždění se maminka zeptala, „a co jsi tam dala?“ Řekla, „dala jsem 10 Kč a 100 Kč jsem nechala pro sebe“ „Ale proč?“ Zeptala se maminka. „No, pan kazatel nám přece řekl, že Bůh miluje radostného dárce. Tak jsem věděla, že když si nechám 100 Kč pro sebe, budu radostnější!

Milí Kristovi přátelé, dnes začínáme novou sérii kázání na téma křesťanský život. Během třech týdnů si projdeme tři důležitá témata: o radostném dávání, o vytrvalosti a o vykupování času.

Tato témata jsou poněkud spřízněná a mají souvislost. Žijeme ve světě, který na nás klade velké nároky, jak v práci, tak ve škole, tak v rodinném a osobním životě. Proto je důležité, abys se křesťan naučil správně spravovat svůj čas i své peníze. Možná nás to překvapí, ale Ježíš v evangeliích mluvil docela často o penězích a ani Starý zákon není co se týče tématu financí nevšímavý. Je trochu paradox, že se říká, že církev neustále mluví o penězích, když to vlastně není skoro vůbec pravda. Často jsou peníze v církvi tabu a málokdo se odváží do ožehavých otázek vstupovat. Já osobně na toto téma vůbec poprvé.

Není divu, že často jako věřící máme zkreslené a padlou kulturou podmíněné představy, co se týče vlastnictví i peněz. Za prvé, svět nás učí, že my jsme pány vlastního života a všechno je moje, jak se říká: „Co je tvoje, to je moje. Co je moje, na to mi nešahej.“ Reklamy nás bombardují egoistickou a narcisistní propagandou žádosti po věcech a propagují povrchní choutky. Dnešní člověk nejen nerozumí slovům jako je odříkání a skromnost, ale navíc když se řekne slovo dávání, naskočí mu pupínky. Když se někdo odváží mluvit o dávání, je moralista. A když někdo káže o hříchu, je kazatel, což je dneska v kultuře urážka: „Nekaž mi tu.“ Kázání je v psychologii jedna z forem agresivní komunikace. Proto je těžké o tématu peníze v církvi nasáklé padlou kulturou byť jen mluvit. Tak či tak jdeme a musíme jít proti proudu a ať už člověk řekne cokoliv, neubrání se pocitu, že je nenasytný a hamižný černoprdelník, co chce od oveček víc a víc prachů. S tímto pocitem jsem sám hodně bojoval a vyrovnával se několik let. Ale musím říct, že pohled do Božího slova a modlitba mě z tohoto strachu postupně vysvobozují.

Základní falešná představa spočívá v myšlence, že když mám málo, nemůžu přece dát. Co je ale skutečně málo a co je hodně? Když sledujeme desítky tisíc migrantů proudící do E.U., sledujeme utrpení ve válkami zmítaném světě… když vidíme chudobu na jedné straně a nezměrné bohatství a slávu nespravedlivě nabyté na straně druhé, dává nám to velmi bolestivý a snad i trochu střízlivý pohled na realitu kolem nás. Realitu ovlivněnou bídou a utrpením, o kterém více slyšíme a mluvíme, než na západě skutečně zakoušíme. Je nepřekvapivé, že ve stejném světě se pohybuje Bible, která není odtržená od reality. Vždyť je to Boží slovo, které nás učí principy jako je: kdo má víc, dej tomu, kdo má méně. Ve skutečnosti, stejně jako tomu bylo v době prvního století za Římských císařů, tak je tomu i dnes …můžeme říct, sleduj peníze a zjistíš motivy. Stejně jako v našem úvodním příběhu o holčičce, která měla falešnou představu o dávání, často my máme falešnou představu. Myslíme si, že když si necháme vše pro sebe, budeme mít víc a budeme více šťastní. Ale psychologie křesťanské víry je postavena opačně. Není založena primárně na ideálu chudoby, ale zásadním paradoxu: kdo dává, získává radost jako meziprodukt poslušnosti Bohu. Jak říká Pán Ježíš ve slavném výroku z evangelia: blaženější je dávat než brát. A konečně: kam dáváš peníze, tam budeš mít i srdce.

V dnešní monetární kultuře tyto principy nabývají akutní důležitosti. Kultura a svět nás učí, že jsme chudí a nemůžeme si dovolit dávat druhým. A zároveň toužíme po více penězích, abychom mohli získat větší luxus a blahobyt pro nás.

Do tohoto temného, falešného a satanem ovládaného světa přichází zcela pronikavé světlo radikální výzvy evangelia. To nás osvobozuje od strachu z pojišťování naší existence na jedné straně a sobectví a lhostejnosti na straně druhé. Je to apoštol Pavel, který radikálně analyzuje naší situaci a konfrontuje náš hřích: láska k penězům je kořenem všeho zlého.

Nejsou to však peníze, které jsou problém. Ale je to náš hřích a špatný vztah k penězům, které jsou problémem. Pokud to ještě nevíme a jsme otevření, máme šanci zjistit a pro sebe objevit pravdu, že je to vlastně úplně jinak než nás učili: Poslušnost Bohu v základních věcech jako je dávání přináší do srdce radost.
Vstupme proto již do dnešního Božího slova z 2. Korintským 9. Nadpisem dnešního kázání je:
O radostném dávání. Aneb „Radostného dárce miluje Bůh.“ (2. Kor 9,7)

Bible říká: „Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí, ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh. Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete; a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo… Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří“ (2. Kor 9,6–11).

Kontextem našeho dnešního textu je finanční sbírka pro jeruzalémské. Je historickou skutečností, že apoštol Pavel vybízí bohatší korintský sbor, aby pomohl chudšímu sboru v Jeruzalémě. Z tohoto příkladu pramení princip kdo má víc, dej tomu, kdo má méně. Z tohoto historického kontextu pro nás vystupují známá slova o zákonu žně, setby a sklizně. „Kdo skoupě zasévá, skoupě sklízí a kdo štědře zasévá, i štědře bude sklízet“. Tento duchovní zákon platí i v obecnější rovině, zde ho vidíme aplikován na peníze a Boží požehnání.

Jste radostným či bojácným dárcem? Ne, že bychom byli lakomí či nechtěli podporovat Boží dílo, jen se obáváme toho, že když se nepostaráme o vlastní zájmy sami, nepostará se o ně nikdo. Ale takový strach je iracionální!

Jako kdyby farmář ze strachu, že přijde o svou setbu, raději vůbec neosel svá pole. Nehromaďte si semena, které Bůh zamýšlí zasít pro sklizeň, kterou má pro vás připravenu. Boží zaslíbení pro vás je: „Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.“ Když se pro vás stane dávání Bohu hlavní prioritou, nemusíte se bát. Ježíš řekl: „Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Když se snažíte být věrným pro Jeho království, Bůh slibuje, že „dá vzrůst vaší setbě“. A ještě lépe: „Vším způsobem budete obohacováni.“ Když je Bůh vaším partnerem, odměňuje vás hojně za každý dobrý skutek. Když se podíváte na své peníze z Boží perspektivy, zjistíte, že se nemusíte bát toho, že dáte příliš mnoho, ale spíše toho, že zasejete příliš málo!

Nehlásáme tu evangelium prosperity. To říká, že finanční požehnání musí přijít jako následek našeho jednání. Bůh je kasička na peníze. Když dáváš, dostáváš mnohem víc. Tak jednoduché to ale  není. Platí tu, že když se učím dávat, zpočátku to bolí, protože musím překonat své špatně nastavené hodnoty a pocity mě zpočátku zrazují. Pokud ale vytrvám a rozhodnu se být Bohu poslušný, objevím v dávání velkou svobodu a radost. Také poněkud tajemně platí, že štědří lidé (alespoň z mojí zkušenosti) obvykle nejsou chudí. Naopak, spíše jsem viděl křesťany, kteří dávali a Bůh jim skutečně žehnal. Sami to s Mirkou zažíváme, když se učíme štědrosti a dávání, Bůh nám žehná a naše finanční situace je lepší než když jsme byli skoupí. To ale souvisí s následováním pravdivých principů v Božím slově a změnou postoje k chudobě: my nejsme chudí. Chudoba je v naší mysli. Nemluvím tu o finanční chudobě, ale o skouposti a chamtivosti. Nemluvím tu o okolnostech, které dokáží člověka dostat na dno, ale o postoji vděčnosti a radosti, navzdory někdy těžkým okolnostem života. Nechci tu kreslit kauzální vztah. Dávej víc a budeš bohatší. Tak jednoduché to žel není. Zároveň znám i finančně chudé lidi, kteří dávají a jsou zvyklí na chudobu a rozhodně o nich nemůžu říct, že by byli smutní. Právě naopak. Tak ať už nás okolnosti přivedou k bohatství, či chudobě… křesťan, který je v této oblasti Bohu poslušný, se nemusí bát, že 1. Bůh ho opustí a skončí špatně a za 2. že by byl smutný, když bude dávat, právě naopak. Dávání na správnou věc rozhodně z dlouhodobého hlediska jako funkce poslušnosti Bohu plodí radost.

Důležitý aspekt dávání je rozhodnutí ve svém srdci. Každý ať dává, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne z nechuti ani z donucení.

Na dávání je důležitá svoboda. To samozřejmě i rezonuje s dnešním způsobem myšlení. Není to ale svoboda ve smyslu svévole. Ale jde o duchovní svobodu ve smyslu poslušnosti. Nejde tu o manipulaci. Zaujalo mě slovo „předem rozhodl“. Dávání není aktem působení na city. Nejde o to, že kazatel způsobí štědrost skrz kázání. Vždyť je psáno, „předem rozhodl“. Svoboda vylučuje nátlak či manipulaci. Jako křesťan vidím potřebu, tak se modlím, jak mě Duch svatý vede a pak se na základě svých možností rozhoduji, kolik dám. Rozum má v tomto smyslu určitě své místo. Duchovní člověk dá na svůj rozum, myšlení. Původní slovo v řečtině pro srdce, kardia, znamená kromě našeho srdce také myšlení, rozum. Tedy nemáme být hloupí či nerozumní. Nemůžu se zavázat, že budu dávat 10,000Kč měsíčně, když mám příjem 5,000Kč. Písmo nás nevede k tomu, abychom se zadlužovali. Stejně tak od nás nežádá vynucenou chudobu. Když mám děti a musím jim zaplatit školu a jídlo, nemůžu dávat tak, abych nechával své děti v bídě. Na druhou stranu nás rozum někdy vede do pasti a to, co se nám zdá rozumné, je vlastně nerozum. Myslíme, že když si věci držíme, že budeme na tom lépe. Ale je to jinak. Zároveň je to otázka našeho rozhodnutí, jakou úroveň skromnosti si nastavíme. Je důležité vědět, že jsme v tom svobodní a nikdo nám do toho nemluví, jen naše svědomí a Bůh. Naše rozhodnutí pro dávající a žehnající způsob života vede nakonec k radosti.

„Bůh miluje radostného dárce.“ Jestliže se křesťan rozhodne něco dát, měl by to udělat s radostí, říká Pavel. Štěstí vlastně přichází jako vedlejší produkt toho, když člověk dává ze správné pohnutky. Radostný dárce svou radost těžko skrývá. Výraz „radostný“ proto velmi dobře popisuje jak jeho vnitřní pocit, tak to, jak se projevuje navenek. Vidět radostného dárce nás zahřeje u srdce. A zahřeje to u srdce i Boha. Jiný překlad Bible říká: „Bůh . . . miluje toho, kdo dává rád.“ (SNC)

Když bych měl do pár tezí shrnout biblické důvody k dávání, bylo by to velmi jednoduché. 1. Od jednoduché poslušnosti Božímu desateru: nepokradeš. Opakem krádeže je práce a dávání. Biblicky uvažujícímu člověku je jasné, že štědrost a dávání je správné. Na to ani nepotřebuji dlouho meditovat. 2. Praktickým důsledkem křesťanské víry je právě biblické dávání. Víra bez skutků je mrtvá, proto nemůžu tvrdit, že jsem křesťan a současně být skrblík. Tyto věci nejdou dohromady. Podobně jako nemůžu tvrdit, že jsem křesťan a odmítat poslouchat Boha a Bibli. 3. Paradoxně, a na to jsem se snažil poukázat před chvílí, dávání nezpůsobuje v duchovně žijícím člověku bolest, ale naopak, radost. Radost je vedlejší funkcí dávání a poslušnosti. 4. Dávání může být forma investice. I finančně gramotní lidé ze zcela pragmatických důvodů věří, že dávat na dobré věci má smysl. Tím spíše, pokud věříme, že existují hodnoty Božího království, které přesahují tento svět, je nám jasné, že investování do věcí Božího království jako je pomoc bližním, misie, diakonie atd atd má věčný smysl. 5. Jde o rozhodnutí a je jasné, že jde o duchovní boj. Tomu zlému se nebude líbit náš biblický postoj a bude se snažit nás zpochybnit. Používá k tomu naše nevěřící kamarády, kteří se nám budou smát. Použije si k tomu naše nevěřící rodiče, kteří na nás budou útočit a tlačit… proč dáváš peníze církvi? Nejsi blázen? Bude to naše padlé srdce, které bude vytvářet stále nové i stejné argumenty typu… ty peníze budou zneužity. Neměl jsi dát peníze raději jinam? Neměl jsi dát méně? A jsou to nakonec pochybnosti, které vedou k dezintegraci víry křesťana.

Tedy rozhodnutí dávat vede k radosti. To se milá holčička musí ještě naučit. Stejně tak my.
Když to tedy shrnu, dávání nezpůsobuje bolest, ale radost. Je to paradox víry. Když se učím poslouchat Boha, vede mě to k prožívání radosti v životě (o tom jsem nedávno kázal podle Jana 15,11). Učedník, ve kterém zůstává Boží slovo, který je poslušný, prožívá radost: „kdo štědře zasévá, štědře sklízí“ (rozuměj: nejen peníze, ale obecně věci Božího království!) a blahoslavené je dávat“, ten, kdo to žije, prožívá jako vedlejší produkt radost. A to stojí za to.

V druhé části kázání bych se chtěl zaměřit na praktický dopad. Jak můžu dávat?
Dovolím si tu půjčit několik myšlenek od našeho kazatele Marka Potmy, který měl výborné kázání na toto téma v roce 2009. Na webu Skalky najdete i pozdější kázání od Marka na téma dávání, které je výstižnější než to moje dnes. Doporučuji k poslechu a ke stažení.

Co máme tedy dělat?
1. Dávej Pánu Bohu své první plody (prvotiny) (Přísloví 3,9-10)

9 Uctívej Hospodina vším, co ti patří, tím nejlepším ze vší své úrody.  10 Tvé stodoly pak budou plné zrní, tvé sudy budou vínem přetékat.

Nedávej Pánu Bohu zbytky. Když něco dostáváš od Pána Boha, například měsíční mzdu, děkuj Pánu Bohu za ten dar. Apoštol Pavel napsal Korinťanům, „Prvního dne v týdnu, ať každý z vás dá stranou, kolik si může dovolit, aby se sbírky nekonaly teprve, když přijdu.“  (1. Kor 16,2)

2. Dávej mu určité procento

Abraham, po vítězství dal deset procent. Jákob dal Pánu Bohu desetinu svého plodu. Až přišel zákon pro Izraelský národ, Bůh nařídil, že by měli dávat deset procent zpátky Pánu Bohu. Pak v době Nehemiáše čteme, že lidé dali desátky pro Boží dílo. A pak prorok Malachiáš dává varování izraelskému národu, který přestal dávat Pánu Bohu to, co mu patří: „Smí snad člověk okrádat Boha? Vždyť vy mě okrádáte! „Jak tě okrádáme?“ ptáte se. Na desátcích a obětech!“

Pokud nevíš, kolik bys měl dávat Pánu Bohu, tak zkus těch 10%. Ne na konci měsíce ale na začátku. Zkus to na několik měsíců. Možná potom zjistíte, že je to málo a budete chtít dát Pánu Bohu ještě víc. Ale je to tvoje dobrovolné rozhodnutí. Není to jen určitá povinnost – je to příležitost získat větší radost z dávání. Pán Ježíš řekl, je lepší dávat než dostávat, a je to skutečně tak!

3. Dávej mu ochotně

2 Kor 8,12 říká, „vždyť to, co se počítá, je ochota. Dar je vzácný podle toho, co člověk má, ne podle toho, co nemá.“ Bůh miluje radostného darce (2 Kor 9,7).

Jak se díváte na dávání? Jaký je tvůj pohled? Je to pohled, který se má měnit?

Je dávání pro tebe trest, nebo čest? Je to překážka, nebo příležitost? Je to břímě, nebo požehnání?

Jelikož je téma dávání praktické, rozhodl jsem se dát osobní příklad, protože v oblasti financí ještě lépe než jinde platí, že slova vedou, příklady táhnou.

S manželkou jsme se rozhodli již před delší dobou, že budeme dávat biblických 10% z čisté mzdy. To je normální, to není důvod, proč to říkám. Někdy zápasíme s příjmy. To také není důvod proč to říkám. To, co považuji za důležité je nastavit si desátek jako první odchozí platbu v měsíci. To je způsob, jak se můžu „rozhodnout předem“ dát prvotinu a ne zbytek. Když budu čekat na to, co zbude, málo kdy se mi stane, že dám opravdu 10%. Věřte mi, zkoušel jsem to. Kromě toho je dobré samozřejmě dávat i na další projekty nad 10%. A nevadí mi dávat i do sbírky během shromáždění, to dělám z nadbytku, ne z nedostatku. Ale prvotinu dávám převodem jako první věc, jako první odchozí platbu. To považuji za jedno z důležitých rozhodnutí mého života.

Neberte to tak, že se chlubím. Pokud mě znáte víc, víte, že jsem v tom velmi nedokonalý. Moje manželka může dosvědčit. Znám lidi, kteří dávají mnohem víc než já a moje manželka. Nakonec, hodně o dávání se učím od mé milované ženy, která je mnohem skromnější a mnohem poslušnější v této oblasti než já. Nejde tu o soutěž a nemá smysl se porovnávat. Nakonec pouze následuji dobrý příklad Marka i dalších dobrých lidí, které jsem měl tu milost ve svém životě poznat. Je to zápas s vlastní chamtivostí, skromností a důsledek je větší radost v životě. To chci právě dosvědčit z vlastní zkušenosti, že to co jsem dnes kázal, je pravda. Dávání Bohu dává radost. Poslušnost Bohu způsobuje také mj. radost. To je důvod, proč jsem ten příklad řekl.

Na závěr mi dovolte poukázat na podle mě nejsilnější důvod, proč je dávání dobré. Bůh dává. Opět si dovolím použít nejznámější verš z Bible, z Nového zákona, který skoro každý zná. Jak poznáme Boží lásku? Jan 3,16: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého milovaného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Bůh tak miloval, že dal. Bůh dal to nejcenější, co mě, sám sebe.

Nedáváme totiž jen peníze, ale dáváme sami sebe. Nedáváme jen peníze, ale svůj čas, svoje nadšení, svoje duchovní dary, svoje schopnosti, svoje ruce, nohy, ústa a vše, co máme, abychom sloužili Bohu. Když to děláme svobodně a radostně, Bůh z nás má radost. Neděláme to proto, aby nás Bůh přijal a miloval, ale protože nás Bůh již v Kristu přijal a miloval první. To je evangelium. Amen.