O smíření

Milí Kristovi přátelé, dnes dokončíme naši sérii kázání s názvem spravedlivý Bůh.

Dnešní téma je důsledky ospravedlnění. Vykládáme text Římanům 5,1-11. Dnešní téma je nesmírně důležité. Proč? Protože nejdůležitějším důsledkem ospravedlnění je smíření. Budeme mluvit o smíření člověka s Bohem. Sekulární myšlení považuje smíření za nesmírně důležité. Ale redukuje smíření na psychologickou dimenzi. Ano, ta je důležitá. Jinými slovy: odpusť sám sobě. Stejně tak zásadní je sociální dimenze smíření. Jinými slovy: odpusť druhým. Pak budeš svobodný. Tyto dimenze jsou zásadní pro správné vztahy – k nám samotným i k druhým. To co ale sekularismus přehlíží, je vertikální vztah – tedy smíření s Bohem. Ve filmech zaznívá fráze: smiř se s Bohem ve smyslu: zabiju tě. Katolická církev redukovala smíření na svátost. Svátost církve. Církev drží v rukou náš vztah s Bohem a pokoj s ním. Co si ale o tom myslí Bible? Proto si spolu se mnou otevřete Bible na straně 1264. Dělám si legraci, v páté kapitole Římanům. Budeme spolu procházet prvních 11 veršů.

  1. Máme pokoj s Bohem, máme naději, že dosáhneme Boží slávy

1-2 Když jsme tedy ospravedlněni z víry,

máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,

neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti.

V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží.

 

Důležité je propojit slovo „tedy“ v prvním verši s tím, co bylo řečeno v Římanům doposud.

Naposledy v neděli Petr Vlček mluvil na téma ospravedlnění z víry. Apoštol Pavel říká, když jsme tedy ospravedlněni z víry. Jak jsme byli ospravedlněni?

Bůh udělal vše pro to, abychom mohli být s Bohem smířeni. Bůh sám sestupuje z nebe na zem, narodí se, žije a zemře jako člověk. Kristus umírá pro nás a místo nás. Pro naše hříchy a místo naší smrti. Tím, že v Krista uvěříme, získáváme Kristovu spravedlnost a jsme ospravedlněni. To musíme vědět, aby dnešní text dával smysl.

Pavel říká v prvních dvou verších, že máme pokoj s Bohem. Jinými slovy, jsme smířeni s Bohem. Co to znamená?

V roce 1970 byla jedna mladá žena členkou radikální skupiny studentů na univerzitě. Když někteří z jejích přátel během přepadení banky zastřelili policistu, řídila auto, kterým prchali z místa činu. Podařilo se jí uniknout a začala nový život stovky mil od zmíněné banky. Provdala se a měla rodinu. Nedokázala se však zbavit pocitu viny, a tak se 23 let po tomto zločinu k němu sama přihlásila. Zjistila, že se člověk své viny nezbaví.

Díky víře v Ježíše jsi vysvobozený z hříchů spáchaných v minulosti. Díky víře v Ježíše nemusíš žít ve strachu z odsouzení, protože máš pokoj s Bohem.

V 1. listu apoštola Jana 1,9 je napsáno: „Jestliže vyznáváme své hříchy, on (Bůh) je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“

Když jsme smířeni s Bohem, Boží hněv už se na nás nevztahuje. Protože za náš hřích zaplatil Ježíš Kristus. Už nejsme Boží nepřátelé, ale v Kristu jsme Boží adoptované děti.

Jeden muž přišel za kazatelem, protože ho nesmírně trápil jeho duchovní stav. Položil mu otázku: Pane, můžete mi říct, co musím udělat, abych se osvobodil od svých vin? Kazatel mu odpověděl: mladíku, jdete pozdě. „Ach ne!“, zvolal mladý muž. „Snad tím nechcete říct, že je příliš pozdě abych mohl být zbaven břemena svých provinění?“ „To ne“, zněla odpověď, „ale je příliš pozdě, abyste pro to cokoliv udělal. Vše, co bylo zapotřebí, vykonal Ježíš před dvěma tisíci lety.“

Pavel to říká krásně poeticky, že díky Ježíši získáváme přístup k Boží milosti. Tento přístup získáváme vírou. Není zde napsáno, že přístup získáváme skrze svátost církve. Tedy vírou stojíme v této Boží milosti. Už nemusíme mít strach, že budeme odsouzeni z našich minulých hříchů.

Samozřejmě to ale neznamená, že když ukradneme peníze, tak si je můžeme nechat. A nebo že můžeme krást dál. Jak vidíme zde, jelikož milost Boží je přijímána vírou a ne skrze aparát církve, nemůžeme si myslet, že můžeme hřešit znovu a znovu, vyzpovídáme se a zase je vše ok. Cílem smíření je obnova vztahu s Bohem, abychom byli obnoveni ve spravedlnosti. Vzpomeňte si na Ježíšovo slovo: „Ženo, nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jde a už nehřeš.“

V tomto procesu je samozřejmě nesmírně důležité přátelství člověka, respektive bratrství křesťana. Apoštol Jakub říká ve svém listu v 5. kapitole, verš 16:

„Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“

Některé hříchy mají dokonce fyzické nebo samozřejmě mentální důsledky. Člověk, který je zasažen hříchem je nemocný. A potřebuje uzdravit. Je jasné ve světle Písma, že toto uzdravení dělá Bůh, ne církev nebo druhý člověk. Apoštol Jakub nám ale říká, že tu může stát bratr nebo sestra v křesťanském slova smyslu, který nám zvěstuje Boží slovo odpuštění. Není to tak, že by nám kněz odpustil hříchy, ale bratr nebo sestra nám může ústy sdělit to, co je zřejmé z Písma: tedy to, že když své hříchy vyznáme, Bůh nám hříchy odpouští.

Abych to vyvážil, lidsky je jistě výhoda, že jsou ordinovaní kazatelé a kněží zavázáni zpovědním tajemstvím, tedy nesmí vyzradit svěřené hříchy. Nejsou ale v roli prostředníků mezi člověkem a Bohem. Tímto prostředníkem je vždy jen Kristus. Ale služebník Boží tu stojí fyzicky, reprezentuje Krista v tom, že sděluje slovo odpuštění hříšníkovi.

Rozhodně jsem nechtěl umenšit rozměr svátostí – tedy biblických svátostí. Křtu a Večeře Páně. Křest znamená, že jsme zemřeli našemu starému životu a povstali jsme k novému životu s Kristem. O tom nakonec mluví Pavel v navazující pasáži v 6. kapitole Římanům: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých… – i my vstoupili na cestu nového života.“ A samozřejmě Večeře Páně je symbolickou připomínkou této události křtu. První neděli v měsíci můžete přijít na Skalku a prožít tuto svátost Večeře Páně s námi. Můžete se při této příležitosti znovu smířit s Bohem i s druhými, připomenout si dílo kříže, když budeme jíst chléb a pít víno. To jsou symboly Kristova těla a krve. Tedy je to symbol toho, že jsme s Bohem smířeni a máme s ním pokoj. Člověk zkrátka potřebuje slyšet a vidět, co to znamená.

Pamatuju si na jednu sestru, která uvěřila v Ježíše při Večeři Páně, protože jí opticky došlo, o co jde v této svátosti. Že ji Bůh miluje a odpouští jí její hříchy. Byla pak pokřtěna a dnes je křesťanka.

2. Z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost
a z osvědčenosti naděje

Pojďme ale dál do 3. verše:

3-5 A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Proč Pavel říká, že se chlubíme utrpením? Není sadista nebo spíše masochista? Z čteného textu vyplývá, že není. Pavel nám ukazuje důležitou sekvenci: z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.

Na Jiném místě píše Pavel, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Jak se sekulárně říká: všechno zlé je pro něco dobré. To ale není to, co Bible říká… některé zlé věci nejsou k ničemu dobré. Třeba hřích nám neprospívá. Na druhou stranu utrpení může mít svůj smysl. Je to samozřejmě těžké téma. Máme kamaráda, který trpěl rok rakovinou. Díky Bohu byl uzdraven, ale musel projít utrpením léčby chemoterapií. Léčba nebyla bez následků. Přišel o část sluchu. Slyší pískání v uších. Ale díky Bohu může dál žít a může vychovávat svou dceru a maminka nepřišla o manžela. Chvála Pánu!

Teď si možná řeknete, ale znám někoho, kdo takové „štěstí“ neměl. Co s tím? I v Bibli najdeme příklady, kde to nedopadlo dobře. Job přišel o celou svou rodinu. Jeremjáš v utrpení zemřel. Kristus zemřel. Na Kristu ale vidíme, že to smrtí neskončilo. Kristus vstal z mrtvých. A v tom vidíme základní vztah: utrpení může mít vztah k naději do budoucnosti.

Samo utrpení není dobré, bolest není něco pozitivního. Ale pokud vnímáme Boží plán a přijímáme to, čím procházíme jako Boží cestu pro nás, můžeme spolu s Pavlem vyznat, že utrpení vede k vytrvalosti. Vytrvalost k osvědčenosti. A osvědčenost vede k naději. Tedy když se podíváme na konec této sekvence, dává to smysl. Musíme vidět, co je cílem tohoto Božího plánu.

Podobně jako sportovci když trénují a posilují, je to bolestivý proces. Svaly, když mají růst, musí se u nich šlachy nejprve narušit, přetrhnout, samozřejmě posilováním. A místo nich rostou nové a silnější. Když posilujeme, bolí to, ale ve výsledku jsme silnější. Pokud máme před sebou cíl, dává utrpení dokonce smysl. Utrpení bez naděje a bez vnímání smyslu, je příšerné a vede k zoufalství.

Tedy ne každé utrpení vede k naději, je i utrpení, které vede k opaku – k zoufalství. Jako křesťané ale víme, že jednou s Kristem vstaneme z mrtvých a čeká nás nebe. Tam nebude žádné utrpení, žádná bolest, žádná nemoc a žádná smrt (Zjevení 21).

Když tedy vytrváme, roste naše osvědčenost. Jinými slovy, budeme mít více zkušeností. Víme z minulosti, že Bůh nás vedl v konkrétních situacích. Pamatuju si, že jsem procházel těžkou situací, kdy jsem neměl práci. Dlužil jsem za nájem. Neměl jsem na jídlo. To samo o sobě není dobré. Nebylo to příjemné. Ale když jsem měl naději, že najdu práci a že se Bůh o mě postará, dokázal jsem vydržet a bojovat dál.

Dělal se jeden laboratorní experiment s myší. Ta byla hozena do nádrže s vodou. A byla zavřená a neměla světlo. Utopila se asi za 2 minuty. Neměla světlo a ani naději. Ale když vzali jinou myš, hodili jí také do nádrže s vodou, ale nechali jí průzor světla, vydržela plavat několik hodin. Měla světlo a také naději. Mimochodem v severských zemích lidé páchají mnohem častěji sebevraždy, protože je tam méně světla než u nás. Člověk je stvořen pro život ve světle a ne ve tmě. Když člověk nemá naději, utrpení ho vede k zoufalství a to vede ke smrti.

A naopak, naděje vede k životu. A to dokonce životu věčnému. To ale není vše, Pavel pokračuje v 5. verši: „A naděje neklame, neboť Boží láska je vlita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“

Tedy naděje je spojena se samotným Bohem, který v Duchu svatém přebývá v našem srdci. Naděje Boží nemůže zklamat člověka, protože jejím garantem je samotný Bůh. Bůh není lhář a je spolehlivý. Bůh nás skrze Ducha svatého, kterého mají křesťané v srdci, ujišťuje, že nás miluje. Tedy pokud jsi uvěřil v Ježíše, pros Boha o Ducha svatého, který tě ujišťuje o Boží lásce. To je nakonec jedno z ovoce Ducha. Ovocem Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost… tedy lásku v nás působí sám Bůh. A naděje je funkcí lásky. To zní trochu abstraktně, ale dokážeme to z naší zkušenosti pochopit.

Když nás rodiče v dětství milovali, věřili jsme, že to bude dobré. Když táta šel do práce, měl jsem naději, že se vrátí. Protože jsem měl dřívější zkušenost, že se vrátí a budeme zase spolu, tak jsem i věřil, že se zase vrátí z práce. Měl jsem naději. Určitě si to dokážete promyslet podle svých zkušeností sami také. Tedy to, o čem píše Pavel, neodporuje naší zkušenosti. A je to tak i s Bohem. Naděje je funkcí lásky. Láska působí naději.

Pojďme teď k druhé části, kterou vezmu stručněji. Je ale naprosto zásadní pro pochopení dnešního tématu důsledky ospravedlnění. Zatím jsme řekli, že hlavním důsledkem ospravedlnění je smíření. Kristus za nás zemřel a když v Krista věříme, jsme ospravedlněni a tedy s Bohem smířeni. A tak s Bohem máme pokoj. Pavel tuto myšlenku rozvíjí více do hloubky ve verších 6-11.

3. Bůh prokazuje lásku k nám tím, že za nás zemřel, když jsme byli hříšní

6-9 Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.

Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.

Pavel říká, že nikdo se neobětuje za hříšníka. Někdo by se mohl obětovat za dobrého člověka. Ale pointa je v tom, že jsme všichni hříšní a z hlediska Boží spravedlnosti jsme naprosto nespravedliví. A za hříšníka jako jsi ty a já se nikdo jiný neobětuje. 8. verš shrnuje celou naší kapitolu a podstatu smíření: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní!“

Ve stavu, ve kterém jsme byli, tedy hříšní, za nás Ježíš zemřel na kříži, abychom nemuseli čelit následkům našeho zvráceného rozhodnutí, hříchu.

Bůh udělal vše pro to, abychom nemuseli čelit následkům svatého Božího hněvu, tedy zemřít věčnou smrtí a jít navěky do pekla.

Dovolte mi uvést další příklad. Během 2. světové války přikryl desátník Lewis Kenneth Bausel svým tělem odjištěný ruční granát, který hodil nepřítel, aby ztlumil prudký nápor exploze. Obětoval svůj život, aby zachránil své mužstvo.

Tedy podobně jako Ježíš zemřel za mnohé, aby mohli mít život.

Dokončíme a shrneme s Pavlem verši 10-11:

10-11 Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.

Jinými slovy, byli jsme Boží nepřátelé. A díky smíření s Kristem jsme teď s Bohem přátelé.

Uvedu na závěr příběh, který to ilustruje:

Před mnoha lety se jedni manželé navzájem odcizili a nakonec rozvedli. Měli spolu syna, který zemřel. Oba se z města, kde předtím bydleli, odstěhovali a žili v jiných částech země. Jednou se manžel náhodně do města vrátil v rámci služební cesty. Navštívil při této příležitosti hřbitov, kde byl pochován jejich jediný syn. Když stál u hrobu ponořený ve vzpomínkách, najednou za sebou uslyšel kroky. Obrátil se a uviděl svou bývalou ženu. To první, co oba napadlo, bylo odejít. Spojoval je však hrob jejich syna, a tak se místo odchodu vzali za ruce a smířili se. A to, co je smířilo, nebylo nic menšího než smrt.

Ježíšova smrt nás smířila s Bohem. Teď potřebujeme tuto pravdu přijmout a věřit jí. Uvěříš tomu, že tě Ježíšova smrt smířila s Otcem?

Přeji nám všem, abychom byli neustále nastaveni na smíření s Bohem i s druhými. Vše k tomu, aby se to mohlo stát skutečnosti, již bylo vykonáno. Je to jen na nás, jestli dobrou zprávu přijmeme a budeme jednat ve víře podle toho. Amen.