O svobodě pro evangelium (1. list Korintským, 9. kapitola)

Kontext 9. kapitoly

Milí Kristovi přátelé, dnes pokračujeme v našem seriálu „Lekce z Korintu“. Vykládáme společně některé kapitoly z Božího slova, prvního listu apoštola Pavla do Korintu. Dnes budeme mluvit o otázce křesťanské svobody, tak jak ji líčí 9. kapitola. Než se do toho pustíme, ukážeme si, jak 9. kapitola zapadá do celku celého listu. 1. Korintským se dá rozdělit zjednodušeně do dvou částí: Za prvé, prvních 6 kapitol Pavel ukazuje problémy církve. Za druhé, kapitoly 7 až 15 přinášejí řešení těchto problémů. Jsme v druhé části Pavlova listu. Druhá část se dá podrobněji rozdělit do 4 částí. První část, kapitola 7 mluví o manželství, o tom mluvil minule Mark. Druhá část, kapitoly 8 až 10 mluví o otázkách křesťanské svobody. Tím se budeme zabývat dnes. Třetí část, kapitoly 11-14 se zabývají bohoslužbou, určitě si vzpomenete na slavnou 13. kapitolu o lásce. A 4. část, kapitoly 15 a 16 se zabývají vzkříšením. Jak jsem již řekl, dnes jsme v druhé části, budeme mluvit o svobodě pro evangelium, otevřete si prosím se mnou kapitolu 9, 1. listu do Korintu. Pavel dává sám sebe jako příklad této svobody.

Svoboda

Dovolte mi položit úvodem dvě otázky, na které se pokusím odpovědět.

O jaké svobodě to Pavel mluví? A proč se tím dnes zabývat?

K první otázce svobody. V novém zákoně můžeme mluvit alespoň o třech druzích svobody. Za prvé, svoboda ve smyslu spasení. Za druhé, svoboda ve smyslu osvobození od hříchu. A konečně, svoboda ve smyslu dobrovolného sebezapření pro bližní a pro našeho sourozence v Kristu. Je dobré si uvědomit, jak spolu tyto vrstvy svobody souvisí. Jedna bez druhé totiž nedává smysl. Jak bychom totiž mohli mluvit o spasení, kdybychom zároveň nebyli osvobozeni z otroctví hříchu? A jak nám někteří lidé mimo církev předhazují – tak ty si dojdeš ke zpovědi a zase můžeš hřešit dál. Jak říká Luther, směle věř, směle hřeš. Ne, vážně. Jak to, že někteří lidé o sobě mluví jako o křesťanech, ale není na nich vidět, že by skutečně milovali druhé. Spíše se zdá, že je jejich svoboda v Kristu kamenem úrazu druhým. A k tomu apoštol Pavel říká, tak to být nemá. Někteří bratři a sestry v Korintu jedli maso obětované modlám a nevadilo jim, že je to pohoršení pro druhé.

Abychom to aktualizovali. Je dobře, že smíme pít víno, ale když tím uvádím do pokušení druhého bratra, který byl alkoholik, dobrovolně se rozhoduji omezit svou svobodu, abych svého bratra nesvedl ke hříchu. Jinými slovy, opravdová svoboda, která je definována jako láska k Bohu a k druhému, mě nevede k sobectví. Právě naopak – vede mě k zapření sebe sama a uvědomění, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ale je to něco, k čemu docházím zevnitř, skrze víru. Není to vynuceno zákonem, ale je to dobrovolné přikázání lásky. Proto mluvíme o svobodě. O této svobodě tedy Pavel mluví. Jelikož je svoboda věc svobodná, Pavel nám nedává příkaz, ale raději nám dává příklad. Jak víme, slova vedou, ale příklady táhnou. Na to se dnes podíváme podrobněji. Zároveň jsme odpověděli, že svoboda k lásce, svoboda pro evangelium je věc krajně nadčasová, aktuální i pro dnešní dobu. Uvažme, že právě toto církev tak žalostně potřebuje. Položme si otázku: kdy já jako křesťan omezuji svou svobodou kvůli svědomí a svobodě druhého? (Pauza) To není filosofická otázka. Buďme praktičtí: co z toho, co dělám, ubližuje druhým? Něco z toho je jistě hřích – o tom teď nemluvím.

Ale něco z toho, co dělám není nutně špatně – ale ve vztahu k druhému to není láska.

A křesťanská víra není o ničem jiném než o lásce a o vztazích. Nelze tedy uvažovat o svobodě jinak než o svobodě ve vztahu k druhému. Moje já musí vždy brát v potaz druhé Ty.

Obrazy svobody

Pojďme se již ponořit do Božího slova, sledujme společně Pavlovy myšlenky v 9. kapitole, věřím, že nás osloví i dnes.

Naši procházku po Božím slově rozdělíme do 5 částí.

Za prvé, v prvních 12 verších Pavel mluví o svobodě. Tu ilustruje sám na sobě. Apoštol je člověk naprosto svobodný. Ve verších 3-4 ukazuje, že má právo jíst a pít. Ve verších 5-6 ukazuje Pavel, že apoštol (služebník) má právo mít manželku. Ve verši 7 dává tři ilustrace této svobody. Služebník má právo na odměnu. Za a. Jako voják neslouží zadarmo, ale za žold. Za b. Jako hospodář, vinař, se živí z úrody. A za c. Jako pastevec pije mléko ze stáda, o které se stará. Ve verších 8-10 Pavel ukazuje, že to nejsou jen lidské ilustrace, ale je to Boží ustanovení. A ve verších 11-12 nás apoštol učí, že se to netýká jen věcí pozemských, ale duchovních.

Jinými slovy, věci pozemské jsou věci duchovní. Jinými slovy, apoštol Pavel si tu bere na paškál domnělou svobodu Korintských, kde jeden ubližuje svým jednáním druhému.

A říká, ale pozor, to není svoboda, ale svévole. Tak to být nemá. V druhé části, ve verších 13 a 14 dává starozákonní příklad a ilustraci. Kněz z chrámu se živí z obětin, jinak by nepřežil. A stejně tak je to i s kazateli evangelia. Jsou odděleni pro službu Bohu a mají tedy právo na odměnu z duchovní práce, kterou dělají pro Boha a pro církev. Občas můžeme od některých křesťanů slyšet, že služebník slova by měl mít občanské zaměstnání a neměl by být zaměstnancem církve. A takoví lidé se dovolávají apoštola Pavla jako příkladu. Je to ironie, že právě apoštol Pavel se tohoto práva pastýřů zastává. Je ale pravdou, že on sám dává sebe za příklad, když sám se živí výrobou stanů. Jak tedy vidíme, novozákonní principy umožňují obojí.

Za třetí, můžeme mluvit o Pavlově svobodě. Pavel nevyužívá svého práva, aby byl živen Korintskou církví. Mohl by říct, přátelé, já jsem vás založil, měli byste mě podporovat. A měl by na to právo. Bůh je v tomto případě na jeho straně. Ale právě toho se apoštol vzdal.

A naopak se chlubí svou svobodou, že je zaopatřen odjinud, v době svého putování svou prací a v době uvěznění od jiných sborů než z Korintu. Zdá se, že nechce brát peníze z nezralého sboru, který nechápe, co to znamená někoho podporovat. Nechá se živit např. ze sboru ve Filipis, kde jsou křesťané zralejší a chápou, co je to křesťanská svoboda. Pavel v 16. verši říká „běda mi, kdybych nekázal“. Tedy to že poznal Ježíše a že se může o naději a víru a lásku dělit s druhými, mu není zaměstnání, ale životem. Nemůže jednat jinak. Jeho služba je jeho život. Jak sám říká na jiném místě. Život, to je pro mě Kristus. Běda mi, kdybych nekázal. Kéž bychom i my mohli tohle vyznat. Pavlovi je tedy svobodou to, že káže zadarmo a svobodně. To, že káže druhým Krista je pro něho odměnou.

Za čtvrté, ve verších 19 až 23 mluví Pavel o svobodě, která získává druhé pro Krista. Pavel říká, že se stal otrokem všech, aby získal co nejvíce lidí. Rozvádí to více. Stal jsem se Židům Žid a Řekům Řek. Těm bez zákona jsem se stal bez zákona. A těm pod zákonem jsem pod zákonem. Tedy jinými slovy, jednám tak, abych nikoho neurazil svým životním stylem. Jednám a mluvím tak, abych získal druhé ne pro sebe, ale pro Krista.

Dodržuji zákon, abych získal ty, kdo žijí pod zákonem. Nejde tu o občanský zákon. Ale o rituální, náboženský zákon. Někdy v církvi jsme s věcmi příliš rychle hotoví. Říkáme, církev by nás neměla zotročovat svými představami a pravidly.

Ano, neměli bychom druhé svazovat pravidly, které Bůh nestanovil. Na druhou stranu, apoštol Pavel říká: na tom vůbec nezáleží. Abych získal pro život druhé, budu dodržovat pravidla, dokonce ta náboženská, abych pro vyšší cíl – pro Krista získal některé. A naopak, pro ty, kdo tento zákon neznají budu naopak jednat svobodně. Proto říká jiným, klidně jezte maso obětované modlám, protože modly nejsou bohové, ale jsou ničím. Ale když uvidíte, že to někomu ubližuje, nedělejte to. Vidíme tu snad Pavla jako zakladatele situační etiky? Možná. Ale museli bychom si ujasnit, co je situační etika. Jinými slovy, když dva dělají totéž, není to totéž. Jeden hřeší a druhý ne. Ne snad pro věc samotnou, ale pro motivy za jednáním. Jeden jedná svobodně a jeho domnělá svoboda ke příčinou pádu druhého. Naopak druhý jedná z lásky a je skutečně svobodný ve vztahu k druhému.

Ve verši 22 Pavel říká: slabým jsem se stal slabým a silným silným. Tedy ty, koho považujeme za slabé máme respektovat, a ne uvádět v pohoršení A ty, kdo si myslí, že jsou silní máme respektovat a vést ke skutečnému významu svobody. Co je důvodem takového jednání? Je to evangelium. Všechno činím kvůli evangeliu (v 23).

To je zdrojem motivace pro Pavla a je to zdrojem motivace i pro nás.

Nakonec, za páté, ve verších 24 až 27 Pavel kreslí dva obrazy, které jsou zdrojem naší motivace, svobody pro evangelium. Za a. cena. A za b. věnec. Cože? O čem to mluví? Mluví o cenovkách v supermarketu? Mluví snad o pokládání věnců na hřbitově? Jistě že ne. Za a. Cena je symbolem odměny. Máme běžet jako o závod. Odměnou závodníkovi je trofej. Ale často má trofej spíše symbolickou hodnotu. Můj kamarád, Karlos boxuje. Už má několik trofejí. Ale skutečná cena těch trofejí není velká. Co má skutečnou cenu je úsilí a příprava na zápas. Je to cena sebeobětování. Druhý obraz – věnec – je obraz isthmických her. Jak jsem již uvedl v prvním zamyšlení, v Korintu se běhalo. Kromě více známých olympijských her, zde frčely tzv. Isthmické hry.

Běžec, který zvítězil, dostal odměnu. Vavřín vítězství nemá vůbec žádnou cenu. Nedá se prodat, nedá se sníst, je k ničemu. Ale jeho skutečná cena je symbolická. Je to symbol dosažení vrcholu. Předevčírem a včera jsme s mládeží vystupovali na vrchol skály. Některé skály jsou spíše skalkami a vylézt na ně nedá člověku žádnou práci. Jiné skály jsou ale pro některé spíše horami, na které vylézt dá pěknou práci. Když vylezete na vrchol takové hory nebo skály, máte odměnu v podobě dobrého pocitu, výhledu a když se pak podíváte na své propocené tričko a odřené ruce, zeptáte se, stálo to za to? Když jsem se mládežníků ptal, stálo to za to? Snad pravdivě odpověděli, ano, stálo. Je to tady krásné. Tedy výsledek neměříme už efektivitou nebo vynaloženým úsilím, ale výsledek měříme koncem. Tedy dosažení cíle má smysl. A tak je to někdy i v našem křesťanském běhu. Možná když běžíme, nevidíme to, co je na konci, ale když tam jednou doběhneme, řekneme si, ano, mělo to smysl. Ano, budovat manželství a vztahy má smysl. Stojí to za to.

Možná vám přijde, že trochu spěchám. Dovolím si teď zpomalit a zaměřím se pouze na to, co s tím máme dělat.

Viděli jsme, že smysl křesťanské svobody není osvobození od druhých lidí a zbavení se toho, co nás omezuje. Jistě, jsme osvobozeni od otroctví hříchu. Ten nás omezuje a v tomto smyslu to tak je. Jistě, jsme osvobozováni od našich tělesných sklonů, o tom mluvil Petr Vopařil, to je svoboda od sobectví ke Kristu. Dnes ale mluvíme o svobodě pro evangelium. Mluvíme o tom, že když omezíme svou „svobodu“ pro evangelium, dosáhneme něčeho lepšího, vyššího, Božího. Evangelium říká, Kristus říká, kdo by svůj život ztratil pro mě, ve skutečnosti ten pravý život získá. A apoštol Pavel říká na jiném místě (ve Filipenským), že odepisujeme všechno jako ztrátu pro to, abychom získali Krista. Život je Kristus.

Aplikace

Co tedy máme dělat?

Tři věci:

Za prvé, verše 13-14 nás učí, že máme omezit svá práva, abychom se těšili z Božího požehnání.

Za druhé, verš 24 nás učí, že máme běžet, abychom získali cenu.

A za třetí, verše 25-27 nás vybízí k trénování, abychom získali věnec.

Zpomalme trochu…

Ve verších 13 a 14 mluví Pavel o obraze chrámu a kněží. Ti nemají právo sloužit kde chtějí. Bůh jim vyčlenil místo. Ve Starém zákoně levijci byli jediným kmenem, který neměl vlastní území, ale bydlel roztroušen mezi ostatními kmeny. Proč? Protože měl zvláštní úkol. Měli sloužit Bohu a lidem v chrámu. Z hlediska novozákonního, tedy toho, co to znamená dnes. Bible o nás říká, že jsme královským kněžstvem, křesťané jsou lidem vyvoleným, zvláštním. Co to pro nás znamená? Máme být mezi lidmi, ne se separovat a utíkat někam do azylu kostelního či hřbitovního. Ale máme být s druhými a sdílet s nimi naději, kterou v Kristu máme. To znamená, že někdy máme omezit svou tzv. svobodu, abychom získali druhé. Pokud to znamená mluvit jazykem, kterému lidi rozumí, tak je to cena, kterou máme zaplatit. Pokud to znamená vyjít ze sebe k druhým, je to cena, kterou máme zaplatit. Možná nechceš mluvit s kolegou v práci, který kouří. Považuješ kouření za odporné. A je to odporné a hnusné. Správný křesťan přece nekouří. Jistě máš pravdu. Ale jde nám spíše o to, co „správný křesťan dělá či nedělá“ nebo o evangelium?

Pokud usiluji o dobro druhého více než o svá dobra, pak raději nechám svůj kabát zasmrádnout odporným hnusným pachem kouře a budu si ničit plíce s kolegou, který řekne – já myslel, že kouření nenávidíš. A ty řekneš, kouření rád nemám, ale přál bych si, abychom byli přátelé a jde mi víc o tebe než o to, co děláš. A to je evangelium. To je inkarnace. Slovo se stalo tělem. Kristus nemusel být na svatbě a pít víno. Kristus nepotřeboval ke svému dobru být s celníky a nepotřeboval na sebe brát náš hřích. Ale chtěl. Chtěl to, protože miloval Otce a Boží království více než nás. Kdyby se podíval jen na náš hřích, asi by řekl. To mi za to nestojí. Ale protože se podíval na Boží slávu a evangelium království, protože se podíval sám na sebe, proto šel a zmařil svůj život pro nás. Podobně my se nemáme dívat sami na sebe, protože tam najdeme jen své sobectví a hřích. Ale máme se podívat na Krista, kde sobectví a hřích nenajdeme a pak máme říct: Ano, má to cenu. Být zvláštním lidem Božím znamená mít podíl na Božím požehnání. To stojí za to. Znamená to prožívat radost, když se nám zrovna nechce nebo když se na to necítíme.

Za druhé, verš 24 mluví o získání ceny. Když sportovci chápou smysl odříkání a zápasu o cenu, tím spíše my, kdo jsme v Kristu a myslíme na duchovní věci, bychom měli být schopni pochopit smysl ceny. O jaké ceně tu mluvíme? O ceně spasení. O cíli spasení. Pavel nás vybízí, běžte tak, abyste tu cenu získali. Běžet závod znamená se namáhat. Musíš do toho dát všechno. Pamatuju se, jak jsme na střední škole museli běhat sprintem na čas. Někdo byl horší a někdo lepší. Nikdy jsem nezaběhl takový čas jako můj spolužák Petr. Ale snažil jsem se. A doběhl jsem průměrný čas. To, co jiní zaběhli bez snažení jsem já musel ze sebe silou vůle vylámat. Pokud jde o naší víru, je závod pouze metafora. Metafora znamená, že nese něco za obraz. Co tento obraz přináší nám z duchovních principů? Myslím, že je to obraz posvěcení. Je to obraz spolupráce s Bohem. Obraz synergie. Nemluvím tu o nějakém new age. Ale mluvím o biblickém principu – já udělám krok, Bůh udělá dva. Když sedím na zadku a neběžím, nezakusím moc Božího Ducha. Můžu o něm mluvit, pravda. Ale to není to samé. Pokud chci získat cenu, odměnu, musím zvednou svůj zadek a začít běhat.

Všichni nedostanou stejnou odměnu. Někdo dostane zlatou, jiný stříbrnou a jiný bramborovou. Ale důležité je běžet, jako bych běžel o zlato. Na jiném místě, které jsme rozebírali (ve 3. kapitole 1. Korintským) jsme mluvili o různých materiálech, které používáme, abychom stavěli na základu, kterým je Kristus. Ten, co staví ze slámy je ten, co sedí na zadku. Ten, co staví ze dřeva je na procházce. Ale ten, co staví z kamene a z kovu, ten se namáhá a běží, usiluje o nebeskou cenu. A to stojí za to. Polož si nepohodlnou otázku: co musím dnes udělat, aby to za týden, měsíc, rok, deset let přineslo užitek? Co když začnu dělat dnes, přinese užitek v budoucnu? Život křesťana je běh na dlouhou trať. Není to vždy snadné. Ale cena za to stojí. Cena Božích slov: „dobře, služebníku věrný, málem jsi mi sloužil, pojď a raduj se v přítomnosti svého Pána“ je dostatečná. Radost v Boží blízkosti za to stojí.

A za třetí, trénuj, abys získal věnec, vavřín vítězství. Jak jsem již o tom mluvil. Obraz hory, na kterou musím vylézt. Nebo oběti, kterou musím přinést, abych se radoval z výsledku. Je to trénink. Vstát dřív, abych mohl ještě než děti vstanou a manželka/manžel otevře oči.

Je to cena spánku, která je vyvážená radostí a požehnáním v Boží přítomnosti. Cena tisíců hodin probděných na modlitbách a tisíců a tisíců přečtených stránek Písma svatého. To je oběť, která stojí za to. Modlitba a čtení nemá smysl samo o sobě, ale je to trénink v Boží škole. Trénink ke skutečné svobodě v Kristu. Trénink k běhu o nebeskou cenu. Trénink k tomu, abych byl připravený milovat a jít ze sebe k druhým.

Závěr

Mluvili jsme dnes o smyslu křesťanské svobody. Svoboda přináší spasení, osvobození od hříchu a konečně je to svoboda pro evangelium. Svoboda znamená omezit svá práva z lásky pro druhého. To přináší požehnání a radost z Boha. Svoboda znamená běžet závod o cenu. Svoboda znamená trénovat, abychom získali věnec/vavřín vítězství.

Přeji nám všem, abychom příští týden a měsíc běželi lépe než ten předcházející týden a měsíc. Ať vám Bůh žehná a je s vámi. Amen.