Příběh útěkáře

Milí přátelé, byl jednou jeden člověk, který utíkal před těžkým úkolem. Není divu, dostal úkol, který šel proti jeho vlastnímu přesvědčení. Od malička jako Izraelské dítě vyrůstal ve víře, že Asyřané jsou zkažení a zlí. A bylo to tak. Velká a mravně zkažená říše si podrobovala okolní národy a okázale ukazovala svou moc pomocí bezcitných a krutých činů. Nakonec si v 8. století Asýrie podrobila i severní Izrael. Asýrie byla úhlavním nepřítelem Izraele. Navíc Izraelci neměli proti Asýrii z politického hlediska žádnou šanci. Ten muž si nepřál nic než pomstu. Když ho Bůh poslal, aby tomuto národu ukázal cestu za Bohem, říkal si: to si děláš snad srandu, ne? To nemůžeš myslet vážně. A tak sednul na nejbližší loď a začal před Bohem utíkat. Místo aby jel do hlavního města Asýrie, kam ho Bůh poslal kázat, vydal se opačným směrem do Taršíše. Prostě nechtěl, aby Asyřané byli zachráněni před Božím soudem. A v tom měl pravdu. Bůh kajícího hříšníka přijímá a odpouští mu. Tomu muži vadilo, že je Bůh milosrdný a měl strach, že by Bůh pro svou lásku a soucit Asyřanům odpustil. Přál si, aby nepřátelé Izraele shořeli v plamenech podobně jako Sodoma a Gomora. A protože věděl, že Bůh by se smiloval, nechtěl poselství Božího smíření doručit. Nepochyboval ani o sobě, že by byl schopen kázat a vést lidi k pokání. A nepochyboval ani o Bohu, který by svou mocí byl schopen zkažené lidi zachránit. Pochyboval ale o Boží spravedlnosti, totiž, že by spravedlivý Bůh lidi poprávu potrestal. Tím mužem byl prorok Jonáš. Je zajímavé, že nakonec se Bůh nad obyvateli hlavního města Asýrie smiloval, to si ale Jonáš nepřál a byl proto na Boha naštvaný. Pán Bůh zachránil před soudem několik generací lidí. Jonáš se ovšem mýlil. Za prvé, k Božím základním vlastnostem patří kromě jeho spravedlnosti i jeho dobrota a milosrdenství. Mnoho lidí jako Jonáš tehdy, i dnes pochybuje o Boží dobrotě. Můj kamarád například, se kterým si každý týden povídám o víře, nevěří, že by Bůh skutečně byl a pokud by byl, nechápe, jak může být Bůh, který potrestá lidi za jejich nevíru, dobrý. A za druhé, Jonáš, stejně jako mnoho lidí dnes, se mýlil v tom, že si myslel, že Bůh není spravedlivý, že skutečně nepotrestá spravedlivě hřích. Bůh je sice pomalý k hněvu a je vždy na straně lásky, dobra a života, ale jeho trpělivost není nekonečná. A proto, když Asyřané v hlavním městě po několika generacích zapomněli na Boží dobrotu a odpuštění a vrátili se ke svému zvrácenému životnímu stylu, Bůh Ninive skutečně potrestal a roku 612 bylo hlavní město dobyto nepřáteli a lehlo popelem. Škoda, že se toho Jonáš nedožil, asi by býval měl radost. Mám ale naději, že i on činil pokání. Ve víře ale vidíme na této historické události naplnění Božího soudu. Co si z toho můžeme vzít? Jednak poučení a jednak varování. Poučení, že Bůh touží sebevětšího hříšníka zachránit a udělá všechno proto, aby ho zachránil před smrtí. Varování, že když věřící lidé na Boha zapomenou a odvrátí se od něho, Bůh nešetří svým soudem a potrestá nevěru.
Když porovnáme příběh proroka Jonáše se skutečností, my také žijeme v podobně zkaženém světě. A představte si, že nás Bůh posílá ukazovat cestu spasení lidem, kteří si to podobně jako Asyřané vůbec nezaslouží. Nevím jak vy, ale mnozí z nás, když vidíme hrozné příběhy v televizi nebo čteme kruté titulky o znásilněných dětech a zavražděných rodičích, máme zatnuté pěsti a přejeme si pomstu a trest viníkům. Něco v nás volá po odplatě. Včera jsem jel vlakem a když jsem promýšlel kázání, přišel ke mně jeden mladík a začali jsme si spolu povídat o víře. Kdybych dal na první dojem a odsoudil ho, protože byl ze skupiny, která byla hlučná a opilá ve vlaku, asi bych odešel pryč a nikdy bych se s ním nebavil. On ale přišel a dokonce se omluvil za své chování. Jak to tak bývá, dostali jsme se i na otázku theodiceje. Jak je možné, aby byl Bůh, když je kolem tolik nespravedlnosti. Rád bych vám řekl, že uvěřil a byl spasen, ale tak to není. Stali jsme se přáteli a Honza mi řekl, že v Boha nevěří a spoléhá více na sebe a i když se snaží pomáhat lidem a dělat dobro, Boha k tomu nepotřebuje. Je to podivné, ale ani židé v dnešním čtení z Matoušova evangelia na tom nebyli lépe. Přicházejí za Ježíšem a žádají zázraky. Ukaž nám nějaký zázrak a uvěříme v tebe. Ježíš jim řekl, že stejně jako věří v pravdivost příběhu o proroku Jonášovi, který byl tři dny v rybě a pak ho vyvrhla na zem, tak i On třetího dne vstane z mrtvých. Zkrátka víra se nazakládá v první řadě na empirických ani racionálních důkazech. Ano, Bůh jedná v našem životě a pokud jsme otevření a citliví, můžeme jeho mluvení i jednání vnímat, ale nebude nám na oči stavět na každém kroku očividné zázraky. Zázraků je dost na to, abychom v něho mohli uvěřit, ale ne dost na to, abychom nepotřebovali víru. Proto říkáme, že chodíme vírou a ne zrakem. Nakonec vidíme, že i Ježíš odkazuje na Jonášův příběh. Symbolicky totiž tři dny v břiše ukazují na Ježíšovy tři dny v hrobě. Nechci ale vykrádat Larrymu zamyšlení z 2. kapitoly, na kterou se moc těším. Ležet v břiše mrtvé ryby, kterou trahají na kusy jiné masožravé ryby, tak si to alespoň představují někteří židovští vykladači, to opravdu připomíná horor nebo peklo. Kdo by se pak nemodlil. Ale naštěstí to dopadlo dobře:) To opět dokazuje, že Bůh je Pánem nad smrtí. Ježíš opravdu z mrtvých vstal a Jonášův příběh to krásně symbolizuje.
Pojďme ale zpět do našeho příběhu do 1. kapitoly. Jonáš utíkal před Božím povoláním. Nechtěl Boha poslechnout. Možná je tu někdo, kdo také utíká. Pokud utíkáš, před čím nebo před kým? Jonáš utíkal před zodpovědností a před Bohem ze strachu. Před čím utíkáš? Možná že před ničím neutíkáš. Příběh má i další rovinu. Jonáš nechtěl Boha poslechnout, protože nenáviděl nepřátele a nechtěl, aby Asyřané došli spásy. Pěkný věřící bratr, že? Neodsuzujme ale příliš rychle, příběh je nebo může být Božím slovem pro nás. Jedna sestra v církvi mi dokonce řekla, že nechce, aby její muž na smrtelné posteli uvěřil. V životě se nám stávají divné věci a občas slyšíme z úst člověka neuvěřitelná slova, ze kterých jde až strach. Nesuďme příliš rychle. Každý má určité slabé místo. Možná si řekneš, já chci, aby všichni lidé došli spasení. Ano, i Bůh po tom touží, to čteme v Bibli. Ale na rozdíl od člověka, kterému se to lehko řekne a často nehne brvou, Bůh dělá vše pro to, aby skutečně lidé byli zachráněni. Projevuje se Tvá touha na tom, že lidem říkáš o Spasiteli a o potřebě spasení? Nemáš také strach z toho, co si budou lidé o tobě myslet? Zkrátka chci jen ukázat, že příběh je a opravdu může být o každém z nás.
Pojďme ale od psychologie k literární stránce. Literárně náš příběh můžeme zařadit do přihrádky Božího smyslu pro humor. Pokud věřící člověk utíká před Bohem na lodi a na moře, je to opravdu komické. Zkrátka před Bohem se neschováš nikam, a už rozhodně ne na moře, když Bůh moře stvořil a je jistě také pod Jeho vládou. Žalmista nám připomíná v žalmu 139: „kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. i kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.” Jakoby Žalm 139 byl komentářem k Jonášovu příběhu. Bůh je prostě všude a není v lidských schopnostech před ním utéct.
Co mě ale nejvíce fascinuje na příběhu o Jonášovi, je misijní aspekt příběhu. Už jsem mluvil o tom, že Bůh chce zachránit i ty největší hříšníky. Povolává si k tomu neochotné proroky a kazatele, kteří mají možnost jít a mluvit s lidmi o Bohu, ale raději utíkají pryč. Ale co je opravdu smysl pro humor a ukázka Boží misie par excelence je 1. kapitola. Jonáš spí v podpalubí, Bůh pošle hroznou bouři na moře a zkušení námořníci se třesou strachem. Každý se najednou modlí. Je to skoro jako klišé o ateistech. I ten největší ateista se modlí, když jde do tuhého. Možná znáte ten vtip o rybáři a lochnesce. Ateista rybaří na skotském jezeře, kdež najednou napadne jeho člun lochneská příšera. Jedna rána ocasem a chlápek i s člunem vylétl deset metrů do vzduchu. Příšera otevřela tlamu, aby ho chytla. On v úděsu zařval, „Ach Bože, pomoz mi!” Z nebe se ozve hromový hlas: „Myslel jsem, že ve mě neveříš…” – „ Ale no tak, Bože, nech toho. Před dvěma minutama jsem nevěřil ani na lochneskou příšeru !”. Výhoda křesťanů je, že nemusí věřit na lochnesku, aby mohli věřit Bohu. Stačí věřit na vzkříšení Ježíše z mrtvých. Ale zpět k moři a bouři…
Už jsme řekli, že příběh o Jonáši je krásně misijní. Příběh graduje od strachu námořníků k absolutnímu zoufalství a modlítbě pokání. Uprostřed toho Jonáš spí. Kapitán na Jonáše křičí: „Jak můžeš spát?” Když modlitba k falešným bohům nepomohla, uchýlili se námořníci k losování. Paradoxní na tom všem je, že Bůh si tuhle situaci dokonale použil k záchraně a obrácení dalších lidí. Následuje krátký výslech Jonáše. Kdo jsi a odkud jsi, co tu děláš? Jonáše skřípnou a on musí kápnout, jak se říká, Božskou. Jsem Hebrej a utíkám před Bohem a Bůh vás chce zabít kvůli mě. Námořníci se ptají: „Co s tebou máme udělat?” „Hoďte me do moře a všechno bude dobrý…” Pokud bychom četli příběh vážně bez humoru, asi bychom ho správně nepochopili. Když ale vidíme v příběhu Boží humor, můžeme pochopit, že Bůh má dokonale situaci pod kontrolou a Jonáš rezignovaně přijímá změnu trajektorie své cesty. Místo aby odplul na Krétu, letí přes palubu do rozbouřeného moře. Misijní vtip je ale v tom, že se už námořníci nemodlí každý ke své modle, ale modlí se za odpuštění k Hospodinu. Mají strach, co se stane, když na Jonášovu radu proroka zahubí hozením ho přes palubu. Jen co Jonáše hodili přes palubu, moře se utišilo. Není to neuvěřitelný příběh? Asi nezapadá do našich evangelizačních či mijních strategií, ale vidíme na něm jednak Boží humor, ale také Boží záměr zachránit co se dá. Paradoxní na tom je, že si k tomu celou dobu používá naštvaného, otráveného a rezignovaného proroka Jonáše. To je povzbuzení pro nás. Ne vždy se usmíváme a chce se nám svědčit. Bůh si to může i tak použít. Paradox je ale v tom, že to není Bůh, kdo se raduje ze smrti hříšníků, je to naopak Bůh, kdo chce stůj co stůj hříšníka před smrtí zachránit. A to i Jonáše před jeho neposlušností. Někdy je to tak i s námi. Bůh musí zamíchat našima kartama, musí trochu či více změnit scénář naší hry, aby nás přimněl udělat něco, co druhým jak se říká, zachrání kejhák. A to na Pánu Bohu miluju. On jde do krajnosti, aby nás zachránil, protože miluje svou slávu, ale také spasení hříšníků. A právě na spasení hříšníků se hodně zjevuje Boží sláva, protože záchrana člověka jdoucího na smrt není žádná sranda. Vlastně pokaždé, když někdo ze světa uvěří, je to zázrak a zázraky zjevují Boží slávu. Když se díváme touto optikou, můžeme text z Matouše 12 o nevíře náboženských vůdců vidět tak, že zázraky se dějí. Ti, kdo činí pokání jsou svědky proti těm, kdo nechtějí uvěřit. Paradoxně jsou to hříšníci, co činí pokání. Zatímco svědčí proti náboženským lidem, kteří spasení hledají ve své vlastní spravedlnosti. Oni totiž ti Ninivští vzali vážně Jonášovu zvěst, k tomu se ale vrátíme ve 4. kapitole. Z první kapitoly jsme zatím vyčetli, že prorok byl hozen přes palubu ke spasení námořníků.
Co si z toho příběhu odnášíme?
Za prvé, Bůh nás nesmírně miluje, a proto dělá vše pro naši záchranu. Za druhé, používá si k tomu dokonce hrozných okolností a neochotných proroků. A za třetí, je něco před čím utíkáš? Neutíkej. Bůh je Pánem všech okolností a míst a nemůžeme se před ním schovat, a tak je lepší, když se dáme najít a poslechneme. Amen.