V evangeliích je zaznamenána řada Ježíšových výroků. Často jen věta, nebo jen několik vět. Jedno vyučování je ale poměrně dlouhé (i když ho lze přečístza chvilku) a hlavně tematicky velmi pestré. Říká se mu „kázání na hoře“. Pokud se toto kázání bere jako závazný požadavek vůči věřícím, je to celkem náročný text. Např.požadavek na odpouštění, milování nepřátel apod. Tento text lze však brát poněkud jinak – jako popis toho, jak si mohou a mají dovolit žít ti, kdo znají Boha
Když lidé něco pokazí, tak jsou zpravidla zvyklí očekávat cokoliv, jen ne vlídné jednání. Přeci jen – proč by na nás měl být někdo hodný, pokud jsme něco pokazili? To si nezasloužíme… Koneckonců v tomhle systému jedeme neustále. Ale v Božím království platí poněkud jiná pravidla. Bůh s námi nejedná tak, jak jsme zvyklí a jak bychom si „zasloužili“. Já vím, že je to hodně divné, ale takhle to prostě je. Bůh je dost velký frajer a tak prostě nemá
Duchovní boj – to vypadá na hodně ostrý pojem z říše fantasy. Někdo si vybaví Gandalfa, jiný Harryho Pottera, jak se brání kouzly proti zlu, či na něj útočí. Ta realita je naštěstí poměrně veselejší, protože je založena na tom, že ti, kdo patří Kristu, už mají vyhráno. Kristus svou smrtí porazil veškeré démony a veškeré duchovní mocnosti. Díky tomu už jsou křesťané ve vítězném týmu a proto nemusí nic složitě vybojovávat. Ale něco jiného je si to udržet. Neboli –
Já? Opravdu? Vždyť se znám a rozhodně nejsem ten, kdo by si zasloužil být obdarován Bohem. Jsou jiní, lepší, vhodnější kandidáti… Kdo jsem já? Tohle jsou velmi časté výhrady na téma obdarování. Ale dar není o příjemci a jeho vhodnosti, či nevhodnosti ale o dárci. Dárce se rozhoduje k tomu, že někoho obdaruje, nikoliv obdarovaný. Proto je téma Božího obdarování nádherné, protože nám dokazuje, že Bůh nehledí na naši vhodnost, či nevhodnost. Prostě s námi počítá jako se svými dětmi,
Duch svatý je velikým tajemstvím. Pro některé je pouze „něčím“ – jakousi božskou energií. Pro někoho je pouhým doplňkem k Bohu – do třetice Trojice všeho dobrého. Pro někoho je zase někým, koho „dostane“ během konfirmace, či biřmováním. Těch pojetí hodně, protože Duch svatý je na rozdíl od Boha Otce a jeho Syna Ježíše Krista opravdu nejméně známý. Něco se o něm dá dočíst z dob Izraele, kdy výjimečně na někoho sestoupil, aby ho uschopnil k něčemu, co by sám po lidsku
Obecný pocit z církve je takový, že je to parta zoufalců, kteří v něco věří a snaží se zalíbit Bohu. Neboli – samé zákazy a příkazy, strach, odsouzení, nejistota… prostě nic, o co by soudný člověk vážně stál. A rozhodně to není o jakémkoliv zájmu ze strany Boha. Ale – realita je poněkud jiná. Bůh má o lidi veliký zájem.Především vůči těm, kdo už ho znají se chová velmi láskyplně a neustále překvapuje. Je tím, kdo se svých lidí zastává
Kdo někdy studoval řemeslo, tak ví, kdo je to učedník – neboli učeň. je to ten, kdo se má od mistrů v daném oboru naučit jejich řemeslo. Samozřejmě – v rámci školství je mistrů odborného výcviku a učitelů hodně. Konkrétní učeň se tedy neučí jen od jednoho mistra. Dříve ale bylo zvykem, že se někdo učil řemeslu tak, že doslova žil např. u kováře – byl s ním v kovárně, žil v jeho rodině apod. Viděl kováře nejen v práci,
Církev často vypadá neatraktivně. Zvenčí a často žel i zevnitř se jeví jako parta lidí, kteří se neumí radovat ze života, protože jsou spoutáni řadou příkazů, zákazů a tradic. Stát se součástí církve pak někdy může vypadat jako zhoršení kvality již tak náročného lidského života. Tento obraz je žel často dost pravdivý… Je škoda, že jako křesťané moc nerozumíme tomu, kdo je vlastně církev. Realita je naštěstí mnohem větší a krásnější. Jedním z popisů církve je totiž obraz nevěsty, jejímž
Několik týdnů se v našich nedělních setkáních zabýváme tématem „Bůh je dobrý Otec“. Rád bych stručně shrnul několik zásadních momentů z oněch několika týdnů: Bůh si nás vyvolil už dávno předtím, než jsme se narodili. Tím pádem nečekal na to, jestli si to zasloužíme. Rozhodl se s námi počítat. Nevyvolil si nás do počtu, nebo na práci, ale jako své skutečné děti, pro které chce být Otcem. I když s ním nepočítáme, a žijeme si život po svém, on nám
V říjnu jsme se zabývali tím, že lidské náboženství nemůže nahradit skutečného Boha. Probírali jsme se příběhem o tom, kdy Izraelci čelili vojenské hrozbě ze strany jednoho ze sousedních národů. V prvním střetu zažili porážku. Žel se příliš nezamysleli nad příčinou své porážky a do druhého kola si vzali jeden posvátný předmět v naději, že si tím zajistí Boží přítomnost a tím pádem i výhru nad nepřáteli. Bůh je však nechal napospas jejich důvěře v posvátné předměty a tak zažili