Silný a slabý – Velký Pátek

První čtení Jan 18
Milí Kristovi přátelé, je velikonoční týden, dnes slavíme vrchol velikonoc – Velký Pátek, než přijde rozuzlení velkého příběhu v neděli vzkříšení. Ježíš byl zrazen, zatčen, vyslýchán, odsouzen, ukřižován, zemřel a byl pohřben. To je to, co si dnes připomínáme. Je ale co oslavovat na pohřbu a smrti? Měli bychom být smutní jako na pohřbu? Jak by řekl Nietzsche, není oslava velikonoc oslavou slabých a nemohoucích? Není oslava smrti patetickým povzdechem slabého Boha, který je vlastně mrtvý? Nebylo by snad lepší oslavovat život a to dobré, co přináší než vzpomínat na člověka, který umřel před 2 tisíci lety? Věřím, že důvod, proč jsme dnes spolu je jiný než oslava slabosti a smrti. Svátek velikonoce navazuje na židovskou tradici ze Starého zákona, která je popsána v Exodu 12. Velký příběh o vyvedení lidu Israel ze země otroctví a smrti, Egypta, do zaslíbené země. V prvním slově desatera si to připomínáme – já jsem Bůh, který tě vyvedl ze země dvojího sevření. Totiž z otroctví a z deprese.
Otroctví hříchu a smrti a ze smutku a osamění, který hřích přináší. Ve velikém příběhu si připomínáme, co znamená Pesach, totiž, že Anděl smrti přešel domácnosti těch, kdo potřeli veřeje dveří krví beránka. Beránek musel být čistý, bez poskrvny, jednoroční samec. Dodnes židé slaví Pesach s beránčí kostí, macesy, nekvašeným chlebem a hořkými bylinami, které připomínají hořký život v zemi dvojího sevření. To je to, co znamená slovo Egypt v původním jazyce. A samozřejmě vajíčkem, symbolem nového života. To se ale ponoří do slané vody, která připomíná příběh rozdělení moře, které spláchlo faraonovu armádu, která měla rozdrdit Israel. A nesmíme zapomenout ani na 5 pohárů vína, poslední pohár čeká na Elijáše. Je zajímavé, jak Pesach symbolicky ukazuje dopředu k tomu, co se stalo mnohem později, o více než 12 století později v událostech velikonoc. Beránek Boží, který snímá hříchy světa. To je svědectví, které vydává Jan Křtitel, když vidí Ježíše. Ten beránek, jehož krví Židé potírali veřeje, aby je přešel Anděl smrti,
to je ten velikonoční beránek.
Ježíš Kristus, který trpí na kříži, jak jsme četli v úvodu bohoslužby z písně služebníka z proroka Izajáše 53. kapitoly. To on vzal na sebe naše nemoci, jeho ranami jsme uzdraveni, to on byl ztrestán za naše nepravosti a to jeho smrt přináší nám všem život věčný. To právě Ježíš nás usmiřuje s Bohem a to právě kvůli němu máme volný přístup k Bohu a smíme Boha nazývat naším Otcem.
Tento rok společně čteme Janovskou verzi pašijového velikonočního příběhu. Příběh můžeme vidět ve třech scénách. První scéna se odehrává v zahradě, kde se v 17. kapitole Ježíš modlí. O tom jsme mluvili minulou neděli. Tento pátek bych chtěl z této scény zdůraznit dva momenty. Za prvé, když byl Ježíš zrazen a zatčen, nejedná vůbec jako slabý člověk, ale dobře ví, co ho čeká. On to předpověděl, je to Boží čas, kdy má přijít jeho zatčení a nakonec je to dobrovolná oběť, kterou Ježíš přináší. Ježíš vychází vstříc policii a ptá se: „Koho hledáte?”, když odpovídají, že hledají Ježíše Nazaretského, Ježíš odpoví výrokem „to jsem já”. V tomto výroku je ale taková moc, že policii usadí doslova na zadek.
V řeckém výroku „já jsem” se totiž ozývá výrok „jsem, který jsem” z dříve zmíněného příběhu o Mojžíšovi a Izraelském lidu. Jsem, který jsem je totiž označení samotného Boha. Vyděšená stráž, dnes bychom řekli policie, couvne a spadne na zem. Kdo je tedy slabý a kdo silný? Ježíš musí policii donutit, aby pokračovali a znovu se jich ptá: „Koho hledáte?”. Vystrašení policajti znovu řeknou, že hledají jeho. A Ježíš odpovídá, no, vždyť vám říkám, že jsem to já. Nemešká a uvolňuje své učedníky, aby mohli odejít, zatímco celou pozornost přenáší na sebe.
Druhý moment, který chci z této první scény v zahradě vyzvednout je jednání Šimona Petra. Šimon Petr jako vždy jedná na vlastní pěst a impulsivně tasí meč a usekne jednomu ze sluhů ucho. Ježíš zastaví Petra a uzdraví sluhu a říká: „nemám pít kalich, který mi dal Otec?”. V tomto momentu vidíme protiklad Boha a člověka. Člověk se snaží jednat z vlastní síly a vlastními prostředky, ale Bůh nemusí spěchat, jedná mocí z výsosti.

Člověk bije, zabíjí a snaží se !@#$%^&*ánským způsobem zabránit vývoji událostí. Bůh ale je svrchovaným Pánem nad situací, brání člověku v násilí a přijímá výzvu. Je to člověk, který někdy v Božím jménu působí násilí, ale Ježíš nikdy ve svém vlastním jménu násilí nepůsobí, ale přichází jako pokorný služebník, který na sebe bere lidskou zlobu a nepravosti. Pak je již Ježíš zatčen a odváděn pryč. Je zajímavé, že je dohromady celkem vyslýchán 6x. Třikrát u Židovských představitelů, kteří nejsou ani schopni Ježíše z ničeho obvinit bez falešných svědků, kdyby jim trumfy do rukou nedal na místě sám Ježíš. A třikrát u římských představitelů, dvakrát u Piláta a jednou u Heroda.
Dostáváme se k druhé scéně, kde je Ježíš u Annáše a Kaifáše, Židovských radní, kteří se snaží Ježíše odsoudit k smrti, ale nemají moc, aby mohli Ježíše popravit a musí jít s prosíkem za Pilátem a tlačit ho, aby Ježíše nechal popravit.
Opět vidíme, kdo je silný a kdo je slabý. Je to Ježíš, kdo je slabý? Prezentuje nám křesťanská víra slabého Boha?
Ve velikonočním příběhu vidíme, že je to úplně jinak. Je to člověk, kdo je slabý a je to Bůh, kdo je silný. Je to ze slabosti lidské, že je Ježíš ve vykonstruovaném justičním procesu zavražděn. Ze slabosti lidské Pilát ustupuje a nechá nevinného člověka bičovat a nakonec proti vlastnímu přesvědčení a svědomí posílá Ježíše na smrt. A jsou to Ježíšovi učedníci, kdo jsou slabí, aby se vzmohli na odpor proti zlu. V této scéně vidíme Petra, jak třikrát zapírá, že by byl Ježíšovým blízkým učedníkem. A to dokonce třikrát. Jednou to řekl dokonce do očí sluhovi, kterému Petr usekl ucho! Kdo je tedy silný a kdo je slabý? Je to křesťanská víra, která je slabá a nebo je to člověk, který je slabý a potřebuje posilnit? Na velikonočním příběhu z Jana vidíme, že je to člověk, kdo je slabý a Ježíše vidíme jako silného. Je to Ježíš, kdo bere satanovi trumfy z rukou a je to právě Ježíš, kdo svou smrtí ukazuje Boží lásku k celému světu. Je to Ježíš Kristus, kdo ukazuje svou sílu ve své smrti na kříži.

Ve čteném textu vidíme neuvěřitelné pokrytectví člověka, který se štítí Piláta, aby se náhodou neposkvrnil. Židům totiž nebylo dovoleno chodit do místodržitelského paláce, aby se neznečistili před Pesachem. To je paradox velikonoc. Židé slaví Pesach, oslavují Boží záchranu a zároveň záchranu odmítají od Spasitele světa. V Pesachu oslavujeme vyvedení lidu ze země otroctví a deprese a ve velikonocích slavíme spasení skrze Ježíšovu smrt. Ale to lidé nejsou schopni vidět. Pilát si dobře uvědomuje, že jde o manipulaci a spiknutí a nechce se jen tak vzdát. Dělá tři věci, za prvé, posílá Ježíše za Herodem, aby se zbavil zodpovědnosti. Za druhé, když mu ho přivádějí zpět, snaží se ho propustit na základě zvyku propustit zajatce o velikonocích na svobodu. To mu nevyjde, protože vedoucí židovského lidu křičí „propusť nám Barabáše”. Barabáš byl v očích židů hrdina, byl v očích lidí silný, protože bojoval se zbraní v ruce proti Římanům. Zatímco Ježíš vypadal jako slabý, protože nebojoval se zbraní v ruce, nezabíjel a nevraždil v Božím jménu, ale místo toho se dobrovolně obětoval sám.
Jaký je to paradox. Minulý týden o květné neděli vjížděl Ježíš na oslátku do Jeruzaléma a lidé ho vítali s otevřenou náručí jako krále. A teď? Lidé ho chtějí nechat zabít, protože jim jako král vůbec nevoní… je to slabý král. Pryč s ním. Jaký je to král, který nechce přinést revoluci v politice? Lidé mají úplně jinou představu… Lidé chtějí revoluci vnější, ale nechtějí se zabývat vlastním srdcem. Milí Kristovi přátelé, není to tolik podobné nám? Nadáváme na nespravedlnost ve společnosti, ale jsme si vědomí vlastní nespravedlnosti? Právě proto přichází Ježíš, aby svým spravedlivým životem a zmařením svého života odčinil naši nespravedlnost a nás ospravedlnil před Bohem. Člověk, který v Krista věří nemusí už nadávat a trvat na vnější revoluci, protože ví, že ta skutečná revoluce už začala v jeho vlastním srdci.
Pilát dobře ví, že jde o spiknutí a nechce dovolit justiční vraždu. Je to ale z jeho slabosti, totiž ze strachu z povstání a že by přišel o moc, že dovolí bezpráví a nechá Ježíše vydat na smrt.

Nakonec se uchýlí k poslednímu činu, nechá Ježíše zbičovat, což není rozhodně procházka růžovou zahradou. Mnoho lidí bičování nepřežilo. Bičování se provádělo tak, že záda vězně byla doslova obnažena až na vnitřní orgány. Vězeň často vykrvácel, než došlo k popravě. Ježíš ale byl silný a své bičování přežil. Pilát se snažil vyvolat v davu lítost nad polomrtvým Ježíšem a prohlásí: „ecce homo” – hle, člověk. Podívejte se, není vám hanba? Netrpěl už dost? Opravdu chcete jeho smrt? To už ale předbíhám dalšímu čtení…

2. Druhé čtení J 19,12-24
Scéna 3: Ježíšovo utrpení, ukřižování a smrt
Ve třetí scéně se dostáváme k bičování, ukřižování a smrti Ježíše.
Rozhovor s Pilátem je velmi zajímavý. Na jednu stranu Pilát moc dobře ví, co je to spravedlnost. Proto usiluje o to, aby byl Ježíš osvobozen. Na druhé straně ale nemá morální moc, aby udělal to, co je správné a jak se říká v přísloví „Pilát si ruce myje” nad svou odpovědností.

Ještě zajímavější je výslech. Pilát je přesvědčen, že Ježíš je něco víc, dokonce prohlásí, že Ježíš je král a také to nechá napsal na cedulku nad Jeho kříž. Když se ho ale Ježíš ptá, zda ho zajímá jestli je král z osobních důvodů nebo z důvodu procesu, Pilát odpovídá, že mu jde o proces. Pilát je tedy postavou vnitřně indiferentní k tomu, co je pravda. Nakonec odpovídá slavným postmoderním výrokem: „Co je pravda?”. Hlavní je to, co funguje, hlavní je, aby se dav rozešel a vše se uklidnilo. Když to nepůjde dohodou, nechá tedy udělat špinavou práci.
Velikonoce jsou paradoxním příběhem o síle a slabosti. Je to královský příběh o králi, který je sám zavražděn ve vykonstruovaném procesu. Není to však slabý král, ale jeho síla se právě projeví v jeho smrti. Pro lidi je hrdina ten, kdo se chopí zbraně… zatímco ten, kdo se obětuje za všechny je v opovržení. Můžeme připomenout podobné postavy z našich českých dějin. Hus, který zemřel za své radikální myšlenky a pravdu a Žižka, který za pravdu bojoval se zbraní v ruce.
Komenský, který usiloval o pozvednutí vzdělanosti českého národa a nakonec musel odejít pryč. Zkrátka lidé spíše touží po změně politických poměrů a chtějí spíše povrchní změnu společnosti než aby si připustili pravdu v srdci. „Co je to pravda?”, pilátovská pragmatická otázka zazní zajisté z úst skeptického člověka.
Ježíš řekl: „Já jsem ta pravda”. Myslel tím na mysl povznášející filosofii? Myslel tím na etický systém, který změní řád světa? Ne, věřím, že myslel především na vztah. Jaký vztah? Osobní vztah k Bohu, k Pravdě, k Lásce. Myslel tím věřím na změnu lidského srdce. Změnu srdce kamenného na srdce, které je z masa, jak to řekl prorok Ezechiel mnoho set let před ním. Šlo mu o to, aby smlouva s Bohem byla napsána v našich srdcích, jak to řekl prorok Jeremijáš dlouho před tím než se Ježíš narodil. Šlo mu o to, abychom viděli zájem druhých před svým vlastním. Zkrátka Kristův kříž není jen historická událost, ke které řekneme své historické amen, ano, asi se to stalo… ale Kristův kříž je otázka. Jaká otázka?

Otázka „v jakého Boha věříš? V jakého věříš člověka?” Nescházíme se tu proto, že bychom měli zálibu ve smrti a v pohřbech, ale jsme tu, protože nás zajímá, zda je Bůh tak mocný, že dokáže změnit naše srdce. Věříš, že Bůh dokáže dát tvému životu smysl? Já jsem tu proto, protože věřím, že to dokáže. Paradoxně ale ten život, který Bůh dává může dát jen skrze to, že něco v nás umře. Jak řekl sám Ježíš, „semeno, které spadlo do země, musí nejprve umřít”… Musí zemřít naše sobectví, naše pýcha, naše potřeba mít kontrolu nad naším životem. Jsi ochoten dát svůj život Bohu? Nejen část svého života, ale celý svůj život?
Jsme ve válce. Ale válka není vedena pozemskými prostředky, ale je to válka o naše srdce. Pokud se rozhodneš říct dnes Bohu ano, může to mít dalekosáhlé důsledky. Nemusí se ti líbit představa, kterou má Bůh o tvém životě. Zjistíš, že se musí něco změnit. Nebo že musíš udělat něco, z čeho máš strach…
Jaký je tvůj Bůh? Věříš v silného Boha, který může změnit tvé slabé srdce? Nebo věříš v Boha, který je prakticky mrtvý?
V Boha, který je omezen zdmi kostela a ohraničen zavřenou knihou? Já věřím v Boha, který svou smrtí dokázal svou lásku k nám. Věřím v Boha, který dává život a skrze svou smrt dokáže dát život našemu mrtvému srdci.
Pojďme do třetí části…

3. Třetí čtení J 19,25-37
Ježíšova smrt je naplněním mnoha set proroctví. Jedno konkrétní je, že Ježíšovi nebude zlomena ani jedna kost. Zlámání kostí mělo dvojí účel, zkrátilo utrpení odsouzence, který vykrvácel a během několika okamžiků se udusil, protože neměl nohy, o které by se opřel, aby se nadechl. A za druhé, Židé pospíchali slavit Pesach a neslušelo se, aby čekali na hřbitově, až Ježíš umře. Je to paradox. Ti, kteří by měli nejlépe pochopit, že se na Ježíšovi naplňují proroctví o Mesijáši, byli úplně slepí.
Naopak ti, kdo znali Bibli hodně mizerně a sami nechápali, co se vlastně děje, byli svědky Ježíšovy smrti a vzkříšení. O vzkříšení a svědectví budeme mluvit ale až v neděli. Ti, kdo měli vědět nejlépe, že jedno po druhém proroctví se naplňuje Boží vůle ohledně přicházejícího Božího království,
pospíchali do kostela slavit velikonoce. Jistě, do synagogy a jistě ne velikonoce, ale Pesach. Paradoxně, trochu nečekaně, to ale může být příběh o nás. To není příběh o zlých židech, kteří nepochopili evangelium a o nás dobrácích, kteří jsme ho pochopili. Ale těmi slepci, kteří pospíchají za různými aktivitami ať už světskými nebo církevními, můžeme být my. Podobně jako v podobenství o milosrdném Samařanovi. Je to levita a kněz, kdo jsou slepí. A je to naopak ten, kdo se nachomýtne jako by omylem k polomrtvému, ten je tím, kdo udělá to, co je správné. Ať tedy o velikonocích nepřijdeme o to, co nám Bůh chce osobně říct. Ať pro velikonoce a slavení nepřijdeme o to nejdůležitější.
S Ježíšovým výrokem „je dokonáno” umírá nejen Ježíš Nazaretský, ale i naděje Ježíšových učedníků. Umírá ale falešná naděje Petra, že Ježíš je vůdce povstání, který přinese změnu politických poměrů. Proto byl král, který byl zpočátku vítán a oslavován, nyní považován za poraženého. Satan si mnul ruce, řekl si, konečně. Židé si řekli, konečně ho máme z krku.
Zázrak se nekonal, můžeme jít domů. Příběh skončil pro odpůrce Ježíše happy endem. Ale nikdo netušil, že se po třech dnech chystá pokračování.
Ježíšovi vrazili do boku kopí a vyšla krev a voda. To znamená, že došlo k srdeční zástavě a že je mrtvý. Někteří lidé přesto tvrdí, že jen spal a že se pak v hrobě znovu probudil a odvalil kámen. To je tedy pěkná blbost. Byl jsem asi rok v církvi, která byla složená je ze samých doktorů a techniků. Zdá se, že logicky uvažující lidé mají k víře nejblíže. Není tak těžké pochopit, že když někdo umře, je prostě mrtvý. Mrtví nevstávají k životu. Pokud se ale něco takového stane, musí to být zázrak. A pokud je možný zázrak, je možná i změna v našem životě.
Je povzbudivé, že i dva z židovské rady našli víru v Ježíše. Josef z Arimatie a Nikodém. Josef nechal Ježíše pohřbít v zahradě do nového hrobu. Je důležité zdůraznit, že hrob byl bedlivě hlídán, aby se předešlo tomu, že by tělo učedníci ukradli a nikdo neodvalil těžký kámen od jeskyně, kde byl Ježíš pochován.

Závěr
Co si z toho tedy máme odnést? O čem jsou velikonoce? Je to vzpomínání na mrtvého Ježíše? Je to patetická oslava smrti a slabosti Boha?
Viděli jsme, že od začátku do konce je Ježíš ten, kdo určuje události ve svém životě i v životě lidí kolem něj. Ježíš není slabým Bohem, ale naopak tím silným. Slabý je člověk, ať už je to Pilát, který neměl dost morální síly, aby jednal v souladu se svým svědomím a poznáním. Slabí jsme my, Ježíšovi učedníci, kteří svého Pána zapíráme. Silný je ale Bůh, který nám dává sílu. Dává nám nový život a nové srdce. Než ale přijmeme Boží sílu, něco v nás musí zemřít. Co je to, co musí v tobě zemřít? A pokud to víš, dáš to Bohu už dnes?
Na závěr znovu přečtu proroctví z Proroka Izajáše z 53. kapitoly v alternativním překladu. …
Iz 53,1-12
Amen.