Ztišením se sluší Tebe chválit, Žalm 65, Den o samotě

Milí Kristovi přátelé, dnes budeme pokračovat v našem tématu Život v obecenství. Už jsme se dozvěděli, že společenství církve je velikým darem. Jak dobré a utěšené, když bydlí bratři a sestry svorně. Je pro nás velkým potěšením, když můžeme spolu být, spolu číst Boží slovo, spolu se modlit a přimlouvat se za sebe navzájem, spolu zpívat chvalozpěvy, žalmy a duchovní písně. To nás jistě pozvedne a potěší. Minulou neděli Mark mluvil o tom, jak může a má probíhat den ve společenství.
Dnes je mým milým úkolem mluvit o tom, jak může a má vypadat den křesťana o samotě. Dovolte mi vám tedy položit prostou otázku: Co děláš, když jsi sám? Co děláš, když jsi sama? (pauza) Zkusím ještě další otázku: Jak na tebe působí ticho? Vydržíš být potichu víc než 30 vteřin? (pauza). Pamatuji si, když jsme byli na střední škole a začaly znít sirény. Dostali jsme zprávu z rozhlasu o tragédii a ředitel školy nás vyzval, abychom uctili památku obětí minutou ticha. Co dělat v tak vážné situaci? Stát a mít zavřené oči? Podíval jsem se na spolužáka a ten se usmál. A já jsem se usmál na něho. A pak jsem se podíval na paní učitelku a začal jsem se smát. Snažil jsem se zacpat si ústa, ale po pěti vteřinách jsem vybuchl smíchy a se mnou se začali smát další.
Paní učitelka nebyla naštěstí nelidská, tak se také usmála, ale správně nás požádala, abychom se znovu ztišili. Dalších 30 vteřin proběhlo v tichosti. V mezilidské komunikaci (zvláště v manželství) platí, že když někdo mluví a druhý naslouchá, naslouchající je v průměru schopen mlčet asi 17 vteřin a pak mluvícímu skočí do řeči. To zní hrozivě, ale opravdu, je to náš velký civilizační problém, nedokážeme být potichu a naslouchat. Uděláme si po kázání malý experiment. Dám vám 3 minuty na tichou modlitbu a jsem zvědavý, jestli vydržíme 3 minuty v tiché meditaci s Bohem. Nechci vás ale strašit.
Nebojte, jsou zamčené dveře, tak se tomuto experimentu nevyhnete:)) Ne, dělám si legraci. Ale myslím to vážně, zkusíme to. Když jdeme po ulici, mnoho lidí má v uších sluchátka a poslouchá hudbu. Mladí lidé zdá se mají velký problém s tím být jen potichu. Když jedu v autobusu, málokdy slyším jen hluk motoru a vozovku. Dobrá, možná si vybírám špatné situace a příklady. Na jednu stranu jako lidé máme velký problém být zticha, na druhou stranu ale mnoho lidí má problémy mluvit. Je velké tajemství najít rovnováhu mezi mluvením a mlčením.
A je velké umění naučit se správně naslouchat druhým lidem a když mluvíme či mlčíme v kostele nebo v modlitbě, tak naučit se naslouchat Bohu.
Náš dnešní žalm 65 začíná slovy v ekumenickém překladu: „ztišením se sluší tebe chválit“. Proč ztišením? A co to vlastně je ono ztišení? Je to tak, že oslavujeme Boha, když jsme zticha? Asi znáte situaci, když vás někdo naštval, třeba vaše manželka nebo manžel a pak jste s ním nějakou dobu nemluvili. Jak to bylo dlouho? Kdo jste při posledním mlčení vydrželi déle než minutu? A kdo déle než hodinu? A kdo déle než 10 hodin? A je tu někdo, kdo celý den? A co týden?
Jeden spolubydlící vydržel se svým kamarádem nemluvit rok. A co má mlčení společného se ztišením? Ne každé ztišení, ticho chválí Boha. Boha jistě zarmucuje, když lidé spolu nemluví, protože jsou na sebe naštvaní. Místo toho nás volá k tomu, abychom se smířili a zase spolu začali mluvit. Jaké ztišení tedy oslavuje Boha? Jakým ztišením se sluší Boha chválit? Je zajímavé, jak Žalm pokračuje, „plnit tobě sliby“. Proč žalmista spojuje ztišení s plněním slibů? Ve třetím verši žalmista David mluví o modlitbě. D. Bonhoeffer říká k tématu ztišení, že jde o tři věci.
Za prvé, ztišení je rozjímání nad Písmem. Za druhé, ztišení je modlitba. A za třetí, ztišení znamená přímluvy. Povíme si o každé duchovní činnosti ztišení něco víc. Než se ale dostaneme k aplikaci, k tomu, co máme dělat… přemýšlejme ještě nad smyslem samoty a tichosti. Bonhoeffer nás upozorňuje na důležitou věc. Člověk, který nedokáže být sám, nedokáže být ani s druhými. Být ve dne sám a být ve dne s druhými patří k sobě. Někdy zaslechneme slova od skeptiků, „já církev nepotřebuji, vystačím si sám“. Je to opravdová víra, která se vyhýbá společenství? Taková víra je mělká, jak jen může být.
Člověk je sice spasený osobní vírou v Ježíše Krista, ale je stejnou milostí adoptovaný do společenství. Zkrátka společenství je potřeba. Ale na druhou stranu jsou lidé, kteří vyhledávají společnost druhých z nízkých důvodů. Cítím se sám. Potřebuji pomoc. Na těchto důvodech není nic špatně, ale pokud by křesťanská víra na nich stála a do společenství bychom chodili jen protože něco potřebujeme od druhých, dlouho bychom to nevydrželi a také bychom neměli druhým moc co nabídnout. Křesťan je ve společenství hlavně kvůli Kristu. Je to Kristus, kdo ho zachránil a vykoupil.
A je to Kristus kvůli kterému a skrze kterého poznávám druhé. A naopak, jsou to druzí křesťané, skrze které mám tu milost poznávat Krista. Pojďme ale zpět. Křesťan, který nemá osobní víru, není křesťan. A protože víra roste ze slyšení, je třeba naslouchat. A kromě názorů druhých a Božímu slovu, kde nejvíce roste osobní víra věřícího člověka? Věřím, že je to právě ve ztišení. Pokud chci umět naslouchat Bohu a chci slyšet jeho hlas, je někdy zkrátka potřeba zmlknout a čekat na chvíli, až bude Bůh mluvit.
Nejde o nějaký tranz nebo mystické vytržení, ale mlčení je potřeba k tomu, aby mohlo Boží slovo proniknout k našemu srdci. Když bude moje modlitba vypadat jen tak, že budu mluvit a mluvit a mluvit, promění se moje slova za chvíli v tlachání. A když budu jen číst Bibli a nebudu si pokládat otázku, co mi Bůh chce skrze to, co čtu říct do mého života dnes, moje víra moc neporoste. Jak to krásně říká text knihy kazatel, který jsme četli, „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: je čas mluvit a je čas mlčet“. Kdo jen mluví, nemůže se divit, že neslyší nic než sám sebe. Jinými slovy: Boží slovo nepřichází k těm, kdo hlučí, ale k těm, kdo mlčí.
Není to ale naprdnuté mlčení naštvaného člověka. Není to naše pýcha, která nás po hádce dovedla k uzavřenému postoji. Je to naopak pokora a potřeba slyšet Boží slovo, která nás vede ke ztišení se a očekávání na Boha a jeho mluvení. Apoštol Pavel nám ve čteném listu Efezským krásně říká, že náš vnitřní člověk má být posílen a upevněn a všichni bratři mají pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka Kristovy lásky.
Pokud je jedním pólem společné čtení delšího oddílu Písma v kontextu, modlitba a sdílení našich životů, je druhým pólem meditace nad krátkým veršem, modlitba a přímluva za bratry o samotě.
Jedním pólem křesťanského života je společný život mezi bratry a sestrami, druhým pólem je ztišení každého z nás před Bohem. Jedno nemůže být bez druhého. Domácí bohoslužba a nedělní bohoslužby nemají být bez ranního ztišení. A individuální meditace nad jedním veršem nemá být odtržena od čtení biblických příběhů v jejich šíři. Pokud bych zdůrazňovali jen jedno, snadno bychom ujeli do extrému ploché víry. Víra jistě zahrnuje jak aspekt individuální, tak společenský. Víru jednotlivce a víru společenství.
Jedním pólem křesťanské víry je mluvení mezi bratry a sestrami a druhým pólem je mlčení o samotě před Bohem.
Podívejme se tedy dnes na tři aspekty osobního ztišení.
Za prvé, ztišení znamená osobní modlitbu. Protože chceme Bohu naslouchat a nasměrovat svou pozornost na něho, začínáme svůj čas ztišení modlitbou. V té poprosíme Boha, aby nám dal soustředěnou mysl na čtení Božího slova a prosíme ho, aby k nám ve svém slově mluvil. Když přečteme oddíl, prosíme Boha, aby nám ukázal, co nám přečteným slovem chce říct do naší situace.
A pak také prosíme Boha o to, aby nám dal čisté srdce, ochránil nás před hříchem a pomáhal nám skrze Ducha Svatého růst v posvěcení a také Ho prosíme o zdar a sílu v práci. Mnozí křesťané si ale myslí, že to je vše. Je to určitá sekulární představa, že jde o určitou duchovní katarzi, očištění mysli a že ztišení je jen posilou pro náš den. To je jistě pravda, ale je přinejmenším naivní a také pokrytecké v této fázi skončit. Naivní proto, že se modlím, aby ke mně Bůh mluvil a pokud v této chvíli zavřu Boží slovo, Bibli, uzavřu hlavní komunikační kanál. Já jsem mluvil, ale naslouchal jsem? Boží slovo nepřichází k těm, kdo hlučí, ale mlčí.
Lidé, co se jen modlí, ale nečtou Bibli nebo jí dávají prostor jen před spaním na uklidnění mysli se obírají o Boží požehnání, které z rána přichází. Boží slovo nás má směrovat. Proto je druhým důležitým aspektem čtení a rozjímání nad Božím slovem. Tady mi dovolte důležitou poznámku. Ztišení nemá nahrazovat náš pravidelný čas na čtení Písma. A ztišení není totéž co čtení Písma. Ve ztišení jde o rozjímání nad jednotlivými verši, někdy třeba jen nad jedním slovem. Ztišení může být založeno třeba jen na jednom slovu, třeba Otec nebo Syn nebo láska či milosrdenství. Tato meditace nám vydrží třeba na celý týden.
Když si pravidelně čtu Písmo, už vím, které verše ke mně promlouvají a které tolik ne. A tak je dobré se v čase ztišení vrátit k těm textům, ve kterých cítíme, že nám chtějí něco důležitého říct osobně. Pokud jsme bezradní, jako pomůcku můžeme vděčně přijmout hesla Jednoty bratrské nebo jinou pomůcku. V dnešní době máme celou řadu pomůcek pro ztišení. Je jím např. Stottův rok s Biblí nebo třeba Chambersovy úvahy To nejlepší pro Jeho slávu. Nezáleží tolik na tom, jakou pomůcku používám, ale spíše jde o to, abych rozjímal nad Božím slovem pravidelně každý den. Pokud nemáte rádi pomůcky, můžete číst jedno evangelium a celý týden strávit nad jednou kapitolou a každý den si přečíst jeden odstavec. A nebo si můžete v pravidelném čtení číst evangelium a v rámci ztišení si celý týden číst jeden odstavec a den po dni větu za větou z tohoto odstavce. Vaší kreativitě se meze nekladou a cokoliv vám pomůže mít pravidelný čas ztišení je dobré. Zatímco pro skupinové čtení je důležitá modlitba: Bože, ukaž nám, co nám toto slovo chce říct do naší situace, pro osobní ztišení je důležitá modlitba, Bože, ukaž mi, co mi chceš skrze toto slovo říct do mojí situace.
Ve společném čtení Písma jde o větší celky a kontext, čteme celé kapitoly, ve ztišení rozjímáme nad větami a slovy. Takže za prvé, ztišení začíná modlitbou, následuje rozjímání nad slovem a za třetí, přímluvy. Co je to přímluva? Přímluva je modlitba za druhé. Určitě jste se již setkali s tím, že vás druzí požádali, abyste se za ně pomodlili. Pokud se vám to nestává, věřím, že se vám to někdy stane. Co mám dělat? Mám pokrytecky odpovědět: „budu se za tebe modlit“, ale vlastně tím myslím, „copak já vím, jak se modlit?“. Nebo upřímně chcete, ale zapomenete.
Věřím, že je odpovědností každého z nás, pokud jsme křesťané ve společenství se za sebe navzájem modlit. Je pro mě nesmírně potěšující vědět, že když poprosím Marka nebo svojí manželku, aby se za mě modlili, když jdu učit do školy, že vím, že na mě nezapomene a že se za mě skutečně přimlouvá u Boha. Z řečeného vyplývá, že přímluva není vágní nebo obecná prosba za člověka. Pane Bože, požehnej Petrovi. A taky myslím na Aničku. A na Pepíčka. Takhle se určitě modlí děti a to je fajn. Ale přímluva má být konkrétní. Často nás lidé prosí, za konkrétní předměty.
Není to jen tak pro parádu, ale je naší odpovědností si napsat nebo si zapamatovat, za co se máme konkrétně modlit a pak se za toho člověka přimlouvat. Někdy se dá modlit za bratra či sestru na místě. Často toho využívám, když vím, že je to velmi konkrétní a mě vzdálenější téma, které bych mohl zapomenout, nabídnu modlitbu dotyčnému hned na místě a modlím se za něj v tu chvíli. To je samozřejmě na vás, jak to uděláte. Ale věřím, že jako je odpovědností pastora se modlit adresně za celý sbor, tak je odpovědností každého člena sboru se modlit za druhé křesťany, se kterými se setkává.
Ti mu sdělí, za co se má modlit a je naší zodpovědností před Bohem, abychom se za dotyčného modlili. Někdo si možná povzdychne, není to zákonické? Myslíte, že je modlitba zákonická? Je přimlouvat se za druhé a za jejich potřeby zákon nebo je to láska v praxi? Bonhoeffer vysvětluje velmi dobře, jak to vlastně funguje. Když máte s někým problém, například vám ublíží, nejlepší je, když se za dotyčného bratra nebo sestru začnete modlit. Je těžké nenávidět a nebo být netečný k někomu, za koho prosím u Boha.
„Přimlouvat se neznamená nic víc než předkládat bratra Bohu, vidět ho pod křížem Ježíše Krista jako ubohého člověka a hříšníka, který potřebuje milost.“ Není to ale povýšené. Hřích bratra či sestry vnímám tak skličující jako moje vlastní hříchy, uvědomuji si, že dotyčný potřebuje milost od Boha stejně jako já. Když mi dotyčný ublíží, modlím se: „Pane, jednej s tímto bratrem podle svého uvážení a dobroty“. Přímluvná modlitba rozbíjí nenávist a buduje společenství. Ve ztišení tedy nejde jen o nějaké duchovní sebezdokonalování, ale je tu velmi silný společenský zájem. Bůh má zájem o naše srdce, ale nejsme izolované bytosti, ale jsme Kristovo tělo jako celek.
„Přímluva je milostivým darem Božím každému křesťanskému společenství a každému jednotlivému křesťanovi. Této velkorysé nabídky se máme chopit s ohromnou radostí, protože doba, kterou se přimlouvám za druhé se pro mě stane zdrojem nové radosti z Boha a z mého společenství.“ Mluvili jsme o třech aspektech ztišení, o modlitbě, rozjímání nad Písmem a přímluvou. Ztišení tedy není pasivní mlčení, ale je to duchovní úkol a činnost křesťana o samotě před Bohem.
Ztišením, kterým se sluší Boha chválit, není arogantní mlčení, ale pokorné naslouchání v tichosti. Kdo chce Boží slovo slyšet, ať nehlučí, ale mlčí. Zopakuji teď znovu svoji úvodní otázku: Co děláš, když jsi sám? Když jsi sama? Je pro tebe ticho zdrojem radosti nebo máš z ticha strach? V tichu totiž přichází Bůh, který nemlčí, ale mluví k nám. Dovolíme mu ale promluvit k nám nebo ho umlčíme našimi myšlenkami a slovy? Ztišením se sluší tebe chválit, k tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo. To jsou slova Žalmu 65. Žalmista pokračuje vysvětlením, proč Boha chválí ztišením. 4 Přemohly mě nepravosti, našich nevěrností jenom ty nás zprostíš.
5 Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu. 6 Ve své spravedlnosti nám odpovídáš činy budícími bázeň, Bože, naše spáso, naděje všech končin země i zámořských dálek.
Stejně jako žalmistu Davida, i nás lidi často přemáhají naše nepravosti. Ale Žalmista vyznává, že Hospodin nás těchto nepravostí zprošťuje. Bůh nám v Ježíši Kristu odpouští naše hříchy. Proto se ho sluší ve ztišení chválit. Proč? Protože Hospodin žehná tomu, koho přijímá, aby směl přebývat v Jeho nádvořích.
V Ježíši Kristu nás Bůh zve k sobě do své náruče, do své blízkosti, abychom zakusili Jeho požehnání a radost z Něj samotného. Apoštol Pavel ve čteném textu listu Efezským 3. kapitole nám říká: 12 V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou. V Ježíši Kristu si nás Bůh vyvolil a zve nás do své blízkosti. V 1. kapitole stejného listu Pavel říká: 3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; 4 v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.
5 Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny 6 a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.
To je dobrá zpráva pro každého křesťana. Bůh je tak dobrý, že si každého člověka, který Mu věří, vyvoluje, aby směl slovy Žalmu 65 pobývat v Jeho nádvořích, v Jeho blízkosti. Toužíš po tom? Kdy začneš Boha chválit ztišením? On je toho hoden. Amen.